Člověk musí dostat přes držku, aby si uvědomil své chyby. Ale jsou tu tací, kteří přes držku dostávají neustále a nedokáží se poučit. Například já. Kdybych měla počítat, kolikrát jsem udělala tu samou blbost, tak tu jsme do dalšího dne. Pokaždé si říkám, že už to nikdy neudělám. Že už nezklamu důvěru své maminky. Ani si to neuvědomím a dělám tu samou blbost znovu. Znovu lžu. Přicházím o důvěru. Nadávám si. Ptám se sama sebe, co je tedy mým posláním v tomto životě, když dělám to samé dokola. V mém životě je miliony otázek, na které nedokážu odpovědět a bohužel, ani nikdo jiný. Určitě tyhle pocity znáte, jen je nezažíváte každý den jako já. Ať už udělám cokoliv, tak někoho zklamu. Nikdo se mě neptá, proč jsem to udělala, jaký je důvod mého činu. Nevědí, že svádím boj sama se sebou. Nevyčítám jim to. Já bych se na jejich místě zachovala nejspíš stejně. Ale přes to bych jim byla nesmírně vděčná, kdyby se mě alespoň pokusili pochopit. Snažím se utéct před realitou, před možných nebezpečím, před zlomeným srdcem a bolestí. Jediné co chci, je pochopení mých činů. Bude to těžké, ale časem je možné mě pochopit...
