Čím víc myslím, tím víc se ničím. Ale to nejspíš většina z nás. Přemýšlím o svém životě. O něm, který mi motá hlavu. Stačí jeho jediný pohled a jsem nervózní. Několik dní ho nevidím, nepřemýšlím nad ním a jsem v pořádku. Poté přijde ten den, kdy se máme vidět, najednou jsou všechny snahy o zapomenutí na city k němu úplně k ničemu. Rozum velí, ale srdce vládne. Objeví se jiný, ze kterého jsem naprosto paf. Konečně si myslím, že pobláznění k tomu úžasnému zaniklo. Mílím se. Opět mě pozoruje, jako svou kořist, usmívá se, lichotí mi, dotýká se mě a já se nebráním. Moje mysl jásá, že mě má třeba doopravdy rád, že cítí to co já. Ale moje srdce se rozpadá na prach. Nezahodí svoji budoucnost s tou skvělou, jen aby byl s někým, jako jsem já. A já mám jen dvě možnosti. Buď se smířit se zlomeným srdcem a nechat to, tak jak to bylo doposud, nebo mu říct pravdu. Ani jedno není moc lákavé a já se nejspíš znovu smířím se zlomeným srdcem, jen abych nezničila ten úžasný vztah, jaký máme. Bude to bolet čím dál víc, ale člověk si na to zvykne.
