Losing the World

4~Somehow

Od kdy se lidi snaží být součástí něčeho...
Něčeho většího než jejich ubohé životy?

Bylo slzavé ráno, kapky vody dopadaly na rozpraskané chodníky, načež se ztratily v puklinách a vsákly se do země.
Já jen v lehké bundě šel poloprázdnou ulicí snažeje se odolat pokušení vysát nějakou přebytečnou životní energii z nějakého civila. Nemohl jsem se ale nechat unést. Všude okolo se tu mohl potulovat někdo z Highlight a myslím, že by to nenechal jen tak. Jsem na misi, nemohu si dovolit ztrácet čas nějakých stupidním bojem.
Zrychlil jsem krok a abych odolal pokušení, sklopil zrak k zemi. Dešťové kapky mi dopadaly na shrbená záda a já pomalu začal pociťovat, že jsem mokrý až na kost. Tušil jsem, že se mi asi nevyplatí kupovat bundu za pár wonů od nějakých pochybných bělochů.

Myslím, že jsem svými pochmurnými myšlenkami rozpoutal další boj mračen, protože začalo pršet snad ještě více. Naštěstí jsem už byl jen pár metrů od mého cíle: školy.

Jedna z mnoha škol v tomto prohnilém městě, kde se měl nacházet i můj objekt. Nemusel jsem ho ani nijak zvlášť hledat. Jen co jsem totiž vešel na školní dvůr, upoutala mě skupinka několika studentů schovávajících se pod průhlednou stříškou před školou.

Byl tam.

Nejen, že jeho zrzavé vlasy byly vidět na míle daleko, ale poznal bych ho i se zavřenýma očima. A jak to? Hm, aura.
Ta protivná veselá energická, se stálým pudem zkoušet nové věci, měnit svůj daný stereotyp.

Jak já tyto typy nesnáším. Nedají se tak snadno přesvědčit a mají nějaký podvědomý ochranný program na vsugerované sebesnižující myšlenky.

Tak proto mi ho Joon přidělil. Protože tohle nebude jen těžký oříšek, tohle bude přímo nezničitelný balvan, který bude potřeba kousek po kousku rozbít. Pomalu, ale pečlivě. To bude zase piplačka. Ale...mohlo by to stát za to. Z takových lidí je totiž té energie nejvíce. Vydají alespoň za pět jednoduchých, tak moc velkým zdrojem pro nás jsou.

Chvíli jsem tu partičku pozoroval, ale najednou se otevřely dveře od školy a oni se začali hrnout dovnitř. Vydal jsem se nenapadně za nimi, přičemž jsem z toho zrzka nespouštěl oči. Nevím, jak jinak bych mu měl říkat, zapomněl jsem jeho jméno.

„Hoseoku! Přestaň se vybavovat s holkama a pojď už do třídy!“ ozvalo se přes celou chodbu, když jsem vstoupil do vestibulu školy. Zvědavě jsem se rozhlédl, na koho ten kluk volal a k mému milému překvapení to byl můj objekt. On se na něj jen usmál a s omluvným pohledem hozeným k dívkám se rozeběhl za svým kamarádem.

Usmíval se...

Ale ne tak, jak se usmíváme my.
On se usmál upřímně a zvesela. Takovou odpornou věc jsem nemohl ani vidět...
Musím říct, že mě to celého odzbrojilo. Nenechal jsem ale na sobě nic znát, přeci jen jsem v neznámém prostředí a mohl bych se snadno prozradit. Kdo ví, kdo jsem všechno chodí.

Proto jsem sundal promočenou bundu, nasadil kapuci mé černé mikiny a co nejvíce nepozorovaně se protáhl do třídy, kde právě seděl vedle nějakého dalšího kluka a se zápalem si s ním povídal.

Hon začíná, Hoseoku...