Losing the World

1~Welcome

Seděl jsem na střeše jednoho z mnoha řadových panelových domů a přes otevřený balkón pozoroval dalšího civila.
Před ani ne pár minutami přišel domů a znovu dělá to samé jako včera, předevčírem, před měsícem, před rokem.

Sundá si boty a kabát pověsí na háček u dveří, políbí vítající manželku, v kuchyni si napustí sklenici vody a v odrbaných papučích se vydá na balkón pozorovat noční dění ve městě.

Úplně z něj cítím tu jeho stereotypnost a znuděnost životem. A vlastně i jeho ztrápený výraz mluví za vše: již není nic tak, jak bývávalo.

Musel jsem se sám pochválit. Svou práci odvádím poměrně dobře. Sice uznávám, že tento postarší chlap přeci jen není nijak tvrdý oříšek vzhledem k tomu, že takto stereotypně žil i před tím, než mi byl přidělen, avšak nejednou, když se mu začala vracet krize středního věku, jsem mu ve spaní hold musel vsugerovat tuto myšlenku: jsem nudný, mám nudný život, pořád dělám to samé, ale nemám šanci se z toho vyhrabat.
Jsem ztracený ve ztraceném světě.

Asi by se nejeden podivil, co to tady vlastně vykládám. A proč ze střechy pozoruji naprosto cizího muže, se kterým na první i na druhý pohled nemám nic společného.

Vše vysvětlím.
Všichni tušíme, že se světový systém hroutí. Lidé stále více dělají dokola a dokola ty samé věci, továrny produkují stále ty samé produkty, historicky se zatím neudálo nic nového.
Zkrátka kdybych měl jedním slovem shrnout celou současnou světovou situaci, měl bych jasno: stereotyp.

Proto se určitá část lidí rozdělila na dva "klany": Hilight a Under.
Hilight jsou ti, kteří ještě stále věří v to, že se společnost dokáže změnit sama, že se sama "znovuzrodí", avšak proti nim stojí Under, který se naopak pídí po něčem úplně novém, odlišném...jednoduše jiném. Co se bude vymykat všem druhům stereotypu a co nám přinese nové životy. Avšak, nic není zadarmo a i toto si časem žádá svou daň.

Já patřím mezi Under. Mezi ty takzvaně zlé.
Tedy, tak tomu minimálně říkají civilové, neboli ti, kteří si stále žijí své životy a slouží tu jako hostující pro parazity z našich klanů, jenž jim našeptávají a podsouvají nejrůznější myšlenky, načež s nimi potom oběti pracují a podle toho, jak se člen klanu v této činnosti zběhlý či jak je silná vsugerovaná myšlenka, se civil rozhodne, komu předá svou životní energii. Energii, bez které by jinak nic nefungovalo.

Přes záda mi přejel studený pozdně večerní vánek a já se lehce otřásl. Zima se sice stále ještě nedostavila, ale já už se pěkně klepal, o drkotání zubů ani nemluvě.

Upřímně, opravdu jsem chtěl jít domů a vykašlat se na všechno, ale to bych byl opravdu veliký hlupák, kdybych zahodil téměř hotovou misi a příležitost blýsknout se před velkými hybateli klanů. Vše naprosto bylo na dosah ruky a já už jen čekal, až obět učiní poslední krok sama.

Se zájmen v očích jsem sledoval mužům frustrovaný povzdech a následné zavrtění hlavou v negativní symbolice.

Čas se blíží...

Najednou mě polilo příjemné teplo a tělo se mi celé rozbrnělo. Můj počáteční téměř neviditelný úsměv se změnil na široký a pro radost jsem si musel jen tak povzbudivě tlesknout.

Dokázal jsem to. Docílil jsem toho, aby si to přiznal. Aby si přiznal, že vyhořel.
Jeho životní energie se přenesla na mě já jí teď mohu předat do zařízení, které naše životy od základů změní.
Již nebudeme stereotypní, ale budeme jiní...

Avšak zatím...

...vítejte ve ztracenén světě.

Vítáme vás u první kapitoly! Snad se vám bude líbit :)