Losing the World

3~Switch off

Je podvečer, slunce již pomalu ustupuje z oblohy a červánky ze svých lůn začínají vypouštět prní hvězdy, jako když nechává matka poprvé vylétat své ptáče z hnízda.
Znovu sedím na střeše toho samého baráku, jako včera. Obláček matné páry se mi vznáší od úst a po zádech mi přeběhne studený vítr, jenž se pomalu usínajícím městem beztrestně prohání. Lokty se opírám o betonovou plochu, mé oči se nemohou nakochat stále jasnější téměř noční oblohy. Moje hlava však nabírá na váze a drtí mou racionální mysl pod návalem vzpomínek, které však již měly navždy zůstat pod zámkem mého nejhlubšího podvědomi. Nebo, ještě lepší, nevědomí....

„Neodcházej...

Zůstaň tu se mnou...

Nemůžeš mi to udělat...“

Pořád to tesklivé volání. To útrpné volání.
Mělo vymizet... mělo se jít někam zahrabat.
Bolí to... možná až moc.

Zvednu se a shlédnu ze střechy dolů. Uvolním všechny své svaly a se zavřenýma očima udělám jeden jednoduchý krok, náčež svévolně padám. Je to tak nádherný pocit.
K mému zklamání se však zastavím se pár centimetrů od země...

...a dál už nic. Zhola nic.

Naštvaně vykřiknu a nohama se silně odrazím od masivní stěny s popraskanou omítkou, jakou má většina domů této čtvrti.

„To už ani démoni nás v podzemí nechtějí.“ ušklíbnu se frustrovaně a nějakým záhadným způsobem se dostanu na betonový chodník.

Běžím. Studený noční vánek mě mrazí po celém těle. Rozhlížím se všude okolo, zda-li by se nenašlo něco "na práci".

A heleme se. Ani ne deset metrů přede mnou jde jeden až moc šťastně vyhlížející pár. Jsou tak, jak bych to řekl, sladcí? Ano, to je to slovo. Jsou tak sladcí, až se mi z toho chce zvracet. I když nejsou na seznamu, který mám neustále vtisknut v myšlenkách, jako nějakou nevyndatelnou složku, součást mého mozku, který mi při obřadu tak moc pozměnili, proč se nepobavit, že...

Sedl jsem si na okenní římsu a jen s radostí očích se dívám, jak i ten seberůžovější pár bledne. Kdo by to byl řekl, že i jednoduchá základní myšlenka o vašem vlastním životě, jenž byla telepaticky vsugerována do vaší hlavy, vám může způsobit tolik pochybností. Je to až neuvěřitelné, ale miluju to.

Jejich spojené dlaně se zapletenými prsty se začínají rozplétat. Jeho ruka už není na jejím rameni. Ani ona se k němu nechoulí. Odsedli si od sebe a oba se dívají někam do neznáma, daleko za mě, daleko za hranice tohoto světa.
Jejich srdce vychladla...vyhořela. Mezera mezi nimi se stále zvětšuje a zvětšuje, až se nakonec rozpojí úplně. Beze slova či jediného láskyplného pohledu se seberou a každý si to odkráčí jiným směrem. Je to tak krásné pozorovat.

Svět bude brzy čistý...