Když muž a žena láskou vzplanou,
nemají snad na vybranou,
Brilianty, bílé růže, všecko tě to sváže,
Slečno, říkejte mi pane,
Pane, říkejte mi slečno,
Venku je krásně slunečno,
A já sedím tu sama, bez tebe,
K čemu mi je modré nebe,
Když bez svolení, nesmím se tě dotknout,
Snad měla bych se nechat smrtí zajmout.
Ach... Ta láska mě ubíjí,
bolí to víc, než když šípy zabíjí.
K této básničce chci říct, že je to moje první básnička. Teda... Ne úplně, ale chápeme se. Tahle mě prostě tak nějak řekla "jo, rýmy ti celkem jdou, zkoušej dál něco psát".
Ještě bych dodala, že to bylo psané ve škole v tak zvané Dílně, kde jsme měli něco stvárnit na téma 'Svatba před sto lety'. My jsme dělaly ve skupince, jakousi všehochuť. Já psala s drobnou dopomocí kamaradky básničku a druhá kamarádka kreslila ilustraci.
Mimochodem, můžete mi říct na jaké téma bych měla nějakou básničku zkusit napsat. Uvidíme...
Děkuji za pozornost, moji drazí...
ČTEŠ
Pan Kat
PoesiaBásně mé tvorby z mysli, snad mi nápady nedošli, snad nezaujmu jen osly, ale i z nebe posly. Tak... Doufám že Vás tahle básnička neurazila a podívate se na tuhle patlaninu.
