It's not a secret anymore

1. část

,,Kiro, zlatíčko, prosím tě, kdo tě k tomu přivedl?" zeptala se matka.

..Nikdo mě k tomu nepřivedl. Je to prostě součást mého života. Nevybrala jsem si to, prostě se to stalo." řekla jsem. Ale ona to prostě nechápe. Není v mojí kůži. Vždyť to není nic špatného.

,,To jsi se o tom dočetla někde na internetu, nebo si zkoušela nějak experimentovat a řekla sis, že je to teď moderní tak, že budeš dělat, že je z tebe.." zklamal ji hlas. Vážně nechápu co si myslí. Že to je nějaký hřích?

,,Už ani nevyslovíš nahlas slovo bisexuál? Noták,mami, prostě už to tak je, nezměníš to." řekla jsem a odešla si pro mobil. Musela jsem vypadnout, strhla by se totiž další hádka.

,,Ahoj, Amando. Slyšíš mě?" řekla jsem své kamarádce do telefonu. ,,Jo, hele za deset minut jsem u tebe. Máti zas vyvádí. Tak zatím." zavěsila jsem. S Amandou jsme kamarádky už od první třídy. Je to jediný člověk, kterému věřím, ale ani jí bych nemohla říct úplně všechno. 

Zazvonila jsem na její zvonek a chvilku čekala. Otevřel její čtrnáctiletý bratr Paul a zazubil se na mně.

,,Ahoj, Kiro. Hele, až tě omrzí nějaká holka dej jí moje číslo." řekl. Otráveně jsem zakoulela očima. Ale přece mě neurazí nějaký malý otrava. Za jeho zády se objevila Amanda. Štípla ho do zadku a zapištěl jako malá holka. Já i Am jsme se rozesmály a Paul radši odešel pryč.

,,Nemusíš se bát, rodiče jsou v práci. Tak běž zatím do mého pokoje, já zatím donesu nějaké bonbony." řekla Amanda a zašla do prostorné kuchyně. Její rodiče mě měli rádi, dokud se nedozvěděli, že jsem bisexuál. Co to s těmi lidmi je? S Amandou jsme kamarádky deset let, což znamená, že její rodiče znám taky dlouho, ale i po takové dlouhé době se jejich postoj ke mně změní? Zrovna od nich mě to mrzí. Zakázali Am, aby mě k nim zvala na přespání a další věci. Ale my si vždy najdeme cestu. Ona je snad jediná kdo se mi snaží porozumět. A hlavně ať mi nikdo netvrdí, že se nepokoušel experimentovat v našich letech..