Age doesn't matter - Larry Stylinson

Part 7

Celou noc nemohl Louis usnout. V hlavě mu běhala jedna myšlenka. Myšlenka na rodiče. Moc rád by viděl svou rodinu. Moc mu chybí. Podíval se vedle sebe. Harry pravidelně oddechoval. Louis se pořádně nadechl a opatrně vylezl z vyhřáté postele. Oblékl si Harryho trochu větší oblečení a z kalhot vytáhl klíč. U dveří se na chvilku zamyslel. Zda to má udělat nebo ne. Strčil po tmě klíč do klíčové dírky a rychle otočil klíčem. Harry trochu zabručel, ale neprobudil se. Louis rychle otevřel dveře a rozběhl se po nočním lese. Jediný zdroj světla byli hvězdy a úplněk. Nezastavoval se a běžel. Je pravda, že má Harryho rád, ale nechce být zastaven. Chce vidět svou rodinu tak moc. Harry ho před třemi roky unesl po tmě. A on utíká taky po tmě. Trochu, ale jen trochu si cestu vybavuje. Pomalu vidí za houštím stromů světla. Zvýší rychlost a běží rychleji. Je nadšený a má v sobě spoustu adrenalinu. Cítí pach aut. Ví, že je blízko. Hodně blízko.

„Silnice“ vyjekl nadšeně. Rychle si stoupl na kraj a čekal na auto. Když se objevilo rychle zvedl ruku, aby mu zastavilo. Auto zpomalovalo a u Louise zastavilo. Rychle přiběhl k autu a nastoupil.

„Kam potřebuješ?“ spatřil mladou dívku.

„Do Londýna prosím“ řekl udýchaně.

„Zrovna tam jedu“ usmála se a rozjela auto.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se.

„Louis Tomlinson a vy?“ oplatil dotaz.

„Eleanor Calder, a co jsi dělal tak pozdě v lese?“ vyzvídala.

„To je na dlouho“ usmál se.

„Dobře nechám tě“ zasmála se a pustil rádio. Cesta trvala asi tak hodinu. Byli opravdu daleko. Vjeli do města a Louis si šťastně oddychl.

„A kam přesně potřebuješ?“ zeptal se.

„Do ulice Hatton Wall“ odpověděl.

„Hele, to je náhoda, tam žiju“ řekla nadšeně.

„To je štěstí“ zajásal Louis sarkasticky.

Louis

„Vystupovat“ zastavila a vypla motor. Vystoupili jsme s auta.

„Tak ahoj Louisi, snad se ještě setkáme“ rozloučila se.

„Ahoj“ zamával jsem jí. Otočil jsem se a rozběhl se k domu. Z venku vypadá pořád stejně. Klíče bohužel nemám. Takže jsem zazvonil. Rozsvítilo se okno a slyšel jsem kroky. Dveře se otevřely a objevila se máma. Zakryla si ústa a z očí se jí vyvalili slzy. Přišel jsem k ní a objal jí.

„Maminko, moc jsi mi chyběla“ řekl jsem nadšeně.

„Louisi, já-já……nemůžu tomu uvěřit“ pevně mě držela a brečela mi do ramena.

„Kdo to otravuje mami?“ zaslechl jsem sestry. Když mě spatřili, začaly jásat a vrhat se okolo mě.

„Ahoj holky, chyběl jsem vám?“ všechny jsem objal a sledoval jejich radost.

„Pojď dovnitř Louisi“ řekla stále s šokem máma. Vstoupil jsem do svého domu a zavřel dveře.

„Louisi, prohlásili tě za mrtvého už před dvěma roky“ snažila se zadržet slzy.

„Opravdu?“ řekl jsem překvapeně.

„Už jsme nedoufali zlato“ neudržela je.

„Vyrost si do krásy“ pochválila mě.

„Děkuju mami“ podíval jsem se na šokované holky.

„Vy jste ale vyrostli prcci“ řekl jsem jim. Lottie se na mě vrhla.

„Moc jsi mi chyběl brácho.“

Louis netušil, co teď bude dělat. Samozřejmě zůstane s rodinou, ale co Harry?