Age doesn't matter - Larry Stylinson

Part 11

Po dvou týdnech se k vám hlásím. Konečně je tu další díl. Doufám, že vás tento díl nijak neodradí od dalších dílů :D A ještě zítra odjíždím na další týden, kde wifi opět není :/ Takže se vám předem omlouvám za týden neaktivity. 

Zaklapl dveře a lehl si na postel. Byl to špatný nápad. Tupě zíral na bílý strop a z očí mu vytékali slzy.

„Neměl jsem ho navštěvovat“ řekl si pro sebe. „Neměl jsem vůbec utíkat, vracet se zpátky domů. Měl jsem být s ním a pevně ho držet okolo pasu“ popotáhnul a rukama si zakryl rudý obličej. Najednou zazvonil telefon. Trhl sebou a z kapsy vytáhl brnící telefon.

„Kdo tam?“ zeptal se s nezájmem.

„Tady je Liam“ řekla osoba.

„Co se děje?“

„Jsi v pořádku? V autě si působil jako na pohřbu a nerad tě po dlouhý době vidím smutného“ ujišťoval se. Louise to moc nezajímalo. Stále tupě zíral.

„Jsem ok Lime, neměj starosti“ odpověděl skoro jako by mu chyběla duše.

„Trochu mě děsí tvůj ton hlasu Louisi. Vždy jsi zněl tak rozjasněně, teď zníš jako zombie“ strachoval se.

„Hmm“ odpověděl a položil hovor. Dál ležel a nehýbal se. V hlavě si dokola opakoval věci, co se za poslední roky udály. Byl unesen, znásilněn, trápen, držen pod zámkem, zamilován, zpátky doma, u policie, doma na své posteli, plný vzteku a smutku. Jedna část se mu líbila. Zamilován. Pozastavil se nad tímto slovem a vybavil si Harryho. Toho hodného a milujícího. Louis ani neví, proč se do něho zamiloval. Je o dost starší, plus ho unesl. Chtěl tenhle zmatek vyhnat ze své hlavy, ale zelené oči a kudrnaté vlasy nemizeli. Usídlili se v jeho hlavě jako nějaký vir.

„Louisi?“ zaslechl Liamův hlas. Louis otočil hlavu na vyděšeného kamaráda a pozoroval ho.

„Co ti je Louisi??“ ptal se se strachem v hlase. Klekl si k Louisově posteli a díval se do prázdných modrých očí.

„Jsem v pořádku Liame“ řekl klidným a prázdným hlasem Louis. Mírně se usmál a z očí se mu vydrali další slzy.

„Ne nejsi. Řekni mi pravdu“ pohladil ho Liam po tváři. Louis si sedl a sklopil hlavu.

„Neměl jsem od něho utéct Liame“ řekl a stále se nekoukl do hnědých očí.

„Od koho si neměl utéct?“ řekl nechápavě.

„Od Harryho. Dneska jsem ho navštívil a navíc je to ten co mě unesl“ vysvětlil Louis.

„Počkat a já tě za ním zavezl?!“ vykřikl Liam.

„Nemohl jsem ti říct kdo to je“ řekl obviňujíc se Louis.

„Ne ty jsi mi to měl říct. Nikdy bych tě za ním nezavezl ty idiote!“ křičel Liam.

„Nekřič na mě Liame“ řekl hlasitěji Louis.

„A to bys s tím uchylákem zůstal radši než se mnou?!“ řekl uraženě. Louis zrudl a natočil hlavu na Liama.

„Jo Liame zůstal. Já vím, že to zní divně, ale já ho miloval“ vykřikl a vyběhl z pokoje ven. Přes slzy neviděl na cestu. Doběhl ke schodům, ale zakopnul o vlastní nohu. Ucítil silný náraz a pak jen viděl tmu.

„Píp, píp, píp, píp“ ozývalo se přes nemocniční pokoj. Pacient pomalu otevřel oči a pozoroval chvilku světlo nad sebou. Slyšel pouze pípání a šustění papíru. Pomalu a bolestivě otočil hlavu. Spatřil matku s novinami v ruce.

„Mami?“ řekl slabým hláskem. Johanna upustila noviny a pozorovala svého syna.

„Panebože Louisi“ vyjekla nadšením a spustila nával slz. Objala opatrně dezorientovaného syna.

„Co se stalo?“ zeptal se potichu.

„Upadl si do kómatu“ řekla bolestně Johanna.

„A na jak dlouho? Na týden?“ řekl Louis. Johanna se na chvilku odmlčela.

„Louisi ležíš tu už patnáct let“ odpověděla Johanna.