To be left alone || Changki

To be left alone || Changki | 11. kapitola

Changkyun
Celou snídani, co čekám než přijde Kihyun se na mě Jooheon nějak zvláštně culí.

"D-Děje se něco?" nervózně se na něj podívám a on se zaculí.

"Včera jsi si to s Kihyunem užil, co?" podepře si hlavu a zasněně se na mě zadívá. Začervenám se a odkašlu si.

"J-Jen jsme si povídali." odkašlu si a on se culí víc a víc a ani nevím zda to jde, aby se usmíval ještě víc.

"Povídali mhhh a dloho mhhh došel jsi domů až v půl 10?" poskakuje a divně u toho píská.

"Ah, Hyuuuuuung." zanaříkám a zakryju si zahanbeně obličej, když se začervenám.

"Nech mi tu radohost." začne mě objímat a plácat po hlavě.

"Máš štěstí, že tě mám rád, hyung." zanaříkám hlasitěji a on se zasměje. Ozve se zvonek a my dojdeme ke dveřím. Schovám se za Jooheona a lehounce se usměju, když vidím Kihyuna. Zamává na mě. Sluší mu to. Jako každý den, ale dnes mu to sluší ještě víc a já se snažím nečervenat.

Celý den strávíme tím, že si s Kihyunem povídáme. Dokážu ze sebe dokonce vyloudit pár vět bez většího zadrhávání. Dokonce se před ním dokážu i víc usmívat. Mám pocit, že mě nebude soudit. Nebude mě soudit za to, že mám divný smích nebo za to, že mám divné zuby, nebo za to, jak celkově hloupě vypadám, když se směju. Kolikrát jsem měl touhu ho zase chytnout za ruku. Kolikrát jsem zase chtěl cítit ten pocit, jaké to je cítit teplo, které sálá z jeho ruky.

"Hyung, ty zítra přijdeš, že?" s nadějí se na něj zadívám a on chce zakývat hlavou, vidím to na něm, ale jakoby si něco uvědomil a všechny jeho obličejové svaly ochabnou. Sklopím hlavu. Smutně se na mě zadívá a pak si povzdechne.

"Bohužel ne, musím něco zařídit." smutně se na mě dívá a já cítím, jak nechci aby odešel. Chci s ním trávit každý den, chtěl bych jít s ním a užívat si každý den s ním. U něj doma a bavit se. Ale co když je to jenom můj pocit. Co když je to jen co já chci a ne on. Když zítra nepřijde to znamená, že se neuvidíme dokonce tři dny. To mě rozesmutní ještě víc.

"Hrozně se mi nechce pryč." zamumlá. Zvednu k němu pohled. Usměju se.

"J-Já taky nechci, aby jsi odešel." zanaříkám a on se na mě usměje tak zářivě, že musím zase hlavu sklopit, jak se červenám. Nakonec se musíme rozloučit a já si s těžkým srdcem jdu lehnout. Nemám chuť psát nic. Když nejsem s ním jakoby mě přešla chuť k životu.

Další den je bez Kihyuna. Ani nevím, co mám dělat, nemám žádné plány, žádnou chuť k nějaké činnosti. Chtěl bych být s Kihyunem. Chtěl bych si s ním povídat o ničem a o všem zároveň. Chtěl bych s ním trávit celé dny a jen se utápět v jeho úsměvu. Jak je to možné, že mi tak chybí. Srdce mi tluče extrémní rychlostí, když jsme spolu a když jsme od sebe tak mám pocit, že mi netluče vůbec.

"No tak, Kyunnie, pojď se najíst." vleze mi do pokoje Jooheon, po zaklepání, a vezme mě za ruku, aby mě odvedl do obýváku. Po cestě vezmu svého plyšáka Lachtánka, který je pomalu větší než já. Sednu si na sedačku a Jooheon si povzdechne proto, že místo toho, abych jedl tak se posadím před televizi a začnu se mazlit s plyšákem, abych měl aspoň nějakou oporu ve svém smutku.

"Jackson, no tak." uštkne se Jooheon, ale jejich konverzaci nevnímám. Po chvíli válení se s lachtánkem se Jooheon naštve a vyškubne mi ho. "Běž se najíst, lachtánka ti hodím na postel." zamručí. Vezmu si svou oblíbenou růžovou mikino-bundu a sednu si ke stolu. Po povzdechu se zvednu a dojdu do obýváku a vezmu ze sedačky plyšáka stitche a odnesu si ho sebou ke stolu a opřu si o něj hlavu. Ani nevnímám, co se děje kolem mě jen slyším Jooheona, když přijde z pokoje.