To be left alone || Changki

To be left alone || Changki | 13. kapitola

Changkyun

Ráno jsem se probudil s prázdnou náručí a nepopsatelnou bolestí u srdce. Utekl? Nelíbilo se mu to? Sednu si na sedačce a protáhnu se a prohrábnu si vlasy. Jooheon ke mě přicupitá než vůbec pořádně rozlepím oči a něco na mě píská. Nechápavě se na něj zadívám a promnu si oči. Září jako sluníčko.

"H-Hyung, Kihyun už š-šel?" smutně písknu a sklopím hlavu "ř-říkal něco....o tom, že už mě nechce vidět?" špitnu. Zarazí se ale pak se zasměje.

"Nepřijde mi to tak, když se půl hodiny jen dokopával k tomu, aby od tebe vstal a hlavně ne po tom, co ti dal pu-" chce něco říct, ale přiskočí k němu Jackson a zacpe mu pusu a slyším jen něco jako nespěchej na to nebo něco v tom smyslu.

"Takže myslíš, že mu to nevadilo? Já se v tom vážně nevyznám." povzdechnu si a oba se na mě podívají a pak se usměji.

„Moc se mu to líbilo, Kyunnie, tím jsem si jistý, nevím, co cítíš, ale jsem si víc než jistý, že to cítí stejně." mrkne na mě Jackson a usměje se.

"Když to je to....já právě nevím, co cítím, hyung." špitnu a povzdechnu si hlasitě, že to slyšela celá ulice.

"Na to přijdeš, věř mi. No, Kyunnie, musíme jít do práce a ty by si měl zkusit taky psát, přijdeme zase večer, jo? Po práci máme ještě nějaké plány nevadí?" zadívá se na mě. Od té doby, co je tu Kihyun, tak spolu začali chodit víc a víc ven, nezazlívám jim to, naopak jsem rád. Vždycky jsem si v jejich vztahu připadal jako brzda. Vím, že kromě lásky a přátelství a opatrovnictví ke mě Jooheon cítí jakousi odpovědnost, takže místo toho, aby šli někam na večeři do restaurace, tak šli domů, abych tu nebyl sám a mě to vždy hrozně mrzelo. Kvůli mě si nemohl Jooheon užít pořádného randění, proto jsem rád, že spolu chodí ven. Bál jsem se, že by to třeba Jacksona nebavilo a opustil by ho a s tím bych se nedokázal vyrovnat. Ne, kdybych věděl, že je to moje vina.

"Jasně, že ne, mějte se hezky a užijte si to." usměju se na ně a oni mi úsměv oplatí.

"Kyunnie, víš, jen chci ti něco říct," zadívá se na mě Jooheon, trochu znervózním, dokud nepokračuje. "vím, že u mě nemáš problém, ale vždy, když je tu Jackson tak máš trochu strach a jsi nervózní, ale teď řekl jsi mi dvě plynulé věty, nezadrhl jsi se ani jednou a vůbec jsi nebyl nervózní." podotkne a já vytřeštím oči. Má pravdu. Cítím se jinak. Cítím se hlavně líp. Už mě neděsí představa, že tu budu sám, neděsí mě představa, že by si ze mě Jackson dělal srandu, protože.. já vím, že by to neudělal? Jak to vím? Vždyť to byl vždycky ten problém, že já nic nevěděl a najednou z ničeho nic je to jinak? Co to znamená. Jooheon se na mě usměje a já zabraný v myšlenkách jen uslyším, jak se zaklapnou dveře a po chvíli mi zavibruje telefon. Skousnu si ret a úplně odsunu všechny negativní myšlenky pryč, když si přečtu co mi poslal Kihyun.

Bude to moc v pořádku, nezní to moc zoufale? Nebo naléhavě? Zakroutím hlavou a zprávu pošlu a šťastně se usměju, když mi přijde obratem zpráva. Tak se večer uvidíme ;))

Sednu si k počítači a v mezi čase, kdy budu na Kihyuna čekat se pustím do psaní a tak nějak to skončí tím, že si u toho otevřu flašku vína. Nikdy jsem moc nepil, Jooheon by řekl, že jsem jako kojenec, chlastám mlíko, ale bez chlastu cecky nejsou. Ani nevím, co to znamená, ale nikdy jsem to neřešil. Flašku sice nevypiji, dám si jen dvě skleničky, ale cítím se lehce povznesen nad věcí. Když je kolem půl šesté večer, tak uslyším zvonek, dojdu otevřít a usměju se, když za dveřmi přešlapuje Kihyun a hned, jak mě uvidí, tak vydechne a usměje se na mě a horlivě vejde dovnitř. Nic nenamítám spíš rychle odstoupím od dveří, aby byl v mém prostoru co nejdříve. Je to zvláštní, jak dlouho jsem si před cizinci svůj prostor bránil, nikoho jsem do něj nepustil ale teď? Nemůžu se dočkat než tenhle roztomilý vetřelec vnikne do mého prostoru a naplní ho svou přítomností.