Vampire

Řekl ať odejdu!

,,Co sem ksakru ležeš?!" Odstrčil od sebe tu děvku a ona místo aby spadla na zem, se rychlým pohybem otočila ladně dopadla na obě nohy. Otázka však směrovala na mě.

,,Jestli se nepletu, je to teď taky můj pokoj! Markusi, tohle si prosím odpusť. Chápu že jsi muž a potřebuješ to, ale aspoň dokud tu budu to omez ano?" Usmála jsem se a pak jsem chtěla jít... vlastně ani nevím kam, ale nechtěla jsem vidět tu nahou ženu a nahého Markuse.

,,Víš co? Alice." Vystřelil z postele, jedním tahem mě chytil pod krkem a přimáčknul si mě k němu. Věděla jsem že mi neublíží, nevim proč, ale prostě jsem to tušila. Ruka na mým krku tam jen tak byla, netlačil na ní, spíš se jen ujišťoval abych neodešla. Byla jsem k němu zády ale i tak mě ten jeho obdařený rozkrok tlačil do kříže. ,,Jestli se ti nelíbí co dělám v NAŠEM pokoji, můžeš klidně odejít. A pleteš se, nejsem žádný můž. Jsem upír a tohle dělá každý upír. Divim se že to na tebe ještě nepřišlo." Zasmál se a jeho dech jsem cítila na krku. Vlastně to na mě přišlo už dávno, ale umim to ovládat, narozdíl od někoho.

,,Máš pravdu." Podotkla jsem. ,,Nelíbí se mi co tady děláš. A proto..." Otočila jsem se na něj a s úšklebkem jsem mu zaryla ruce do vlasů. ,, Proto odejdu." Usmála jsem se a konečně jsem použila svou upíří rychlost abych se rychle dostala z jeho pokoje. Zpomalila jsem až dole pod schody. Jelikož se mi do cesty postavila Eve. ,,Nech mě jít." Podotkla jsem.

,,Nemůžu." Tekla jí slza. ,,Je to můj syn, nemůžu tě nechat ho zabít."

,,Vždyť to on sám se odsoudil k smrti. Proč by ho furt měli všichni zachraňovat?!" Rozkřikla jsem se. ,,Ani o tu pomoc nestojí. Ignoruje všechno co pro něj děláte, copak to nevidíš?" Obešla jsem jí a chtěla odejít.

,,Alice! Počkej!" Křiknul Jonathan. Znovu jsem se zastavila.

,,Ne, já už nemůžu, jsem tu chvilku a už mi ten debil leze na nervy! je hroznej. To on je jedinej člověk na světě, kterýmu bych nepřála smrtelnost. A teď bude muset žít se svojí hnusnou povahou napořád."

,,Máš pravdu, neni dokonalej, ale je to můj syn!"

,,A já ho vlastně ani neznám! proč bych ho měla zachraňovat?! Vždyť mě zabil! Zabil mě! Kdyby nebylo tý Alexy byla bych mrtvá! Bože, vždyť je to logický. Nezdá se vám to trochu nefér. Podle mě bych měla mít právo ho zabít."

,,Nechceme po tobě aby jsi mu pomáhala, jen tu zůstaň, jestli odejdeš tak umře." Zašeptala Eve.

,,Kdyby chtěl přežít, nabízel by mi sám odchod?" Zvedla jsem obočí. ,,Nabídl mi ať odejdu. Tak jsem šla!"

,,Určitě to tak nemyslel." Snažila se to všechno zachránit, ale podle mě se nemusela ani snažit.

,,Tak by se mě snažil aspoň zastavit. Je mu to všechno jedno. On pro svoji záchranu udělá jen to že víc popožene svoji zkázu." Zakroutila jsem u tho hlavou a otočila jsem se ke dveřím.

Všechno jsem to slyšel. Stál jsem už oblečený na schodech a poslouchal každičké její slovo. Měla pravdu. Sám jsem jí vyhnal. Proč jsem kurva takovej debil?! Každým jejím krokem pryč odemne, mě to znamení začalo tak storkát víc pálit. Nic jsem neudělal abych jí tu udržel. Zbývá mi snad tam jít a omlouvat se jí. Byla by blbá kdyby mi prominula.

Ale ona byla jiná, než ostatní. I jako člověk na mě působila jiným způsobem. Hned po tom co jsem jí vysal jsem v sobě cítil že to nebylo to co jsem s ní chtěl udělat. Chtěl jsem jí snad líbat, nebo jí jen držet v náručí, nebo se s ní procházet za měsíce? Nevěděl jsem to. Ale věděl jsem že jí potřebuju blízko u mě. Ne kvůli tomu posranýmu prokletí, ale pro svoji potřebu, prostě jsem jí musel mít blízko sebe. To jak se mě v pokoji dotýkala bylo jiný než s jinýma. S tu "děvkou" jak jí nazvala jsem spal jen proto aby jsem nemyslel furt na ní! Bože, co to semnou dělala?!

Když jsem se otočila a chtěla vzít za kliku, objevil se tou svojí rychlostí Markus přede mnou a vzal mě za ruku, který byla na klice. ,,Promiň Alice." Usmál se a pohladil mě po tváři. Tak co z něj zase vyleze? Věděla jsem že to nebude jen to promiň co říká každý normální člověk... Vlastně každá normální bytost. Pak mi přitisknul na pusu nějakou voňavou věc. Byl to teda kapesník, který ale opravdu hezky voněl. Pak se mi z toho, ale chtělo spát a tak mi to došlo že mě ten hajzl chce uspat!

,,Ty. Jeden. Parchan-" Už  jsem ani nedokázala říct souvislou větu ale moje myšlenky fungovaly na stodvacet procent. Ty jeden parchante, parchante. Ty parchante! Pak už jsem cítila jak se sesouvám do jeho náruče.

Na obrázku Alice.. :)