Stella, dívka, která spadla z oblohy

I

Všechno to odstartovalo na začátku roku. První hodinu latiny, vzpomínáš? Všichni moji přátelé jí opovrhovali. Pořád říkali: ,,Chceš snad mluvit s duchy, že studuješ mrtvý jazyk?"
Ano, teď bych chtěl. Tak strašně moc... Ale umět latinu mi k tomu nestačí.
Přišla jsi pozdě. A u mě bylo jediné volné místo.

,,Ahoj. Jsem Stella. Je tady volno?"
Jen jsem přikývl. Nenapadala mě vhodnější reakce.

Pak už jsi mlčela. Nic jsi neříkala, jen jsi pozorně poslouchala výklad profesora. Nebo snad ne?

Už od začátku jsem sledoval, jak tvé bílé vlasy spadají na desku lavice. Jak tvé světlounce modré oči zpoza skel polokulatých brýlí se stejně tak modrými obroučkami těkají z jedné strany na druhou při čtení starých textů, a jak tvé drobné ruce s kůži barvy alabastru píší maličkým, roztomilým písmem.
Ty, jako bys snad vždy vycítila, že se na tebe dívám. Ale nikdy ses neotočila. Jen ses pousmála.

Nikdy ti nezáleželo na čase. Občas jsi do hodiny přišla pozdě, jindy jsi tam seděla osamocená jako první.

Přišel jsem do prázdné třídy. Chtěl jsem něco dodělat, být chvíli v klidu sám... Jenže ta třída nebyla tak prázdná, jak jsem chtěl. Seděla tam Stella.
Protočil jsem očima a shodil tašku z ramen vedle naší lavice.
,,Co tu děláš takhle brzo?"

,,Co vlastně znamená brzo?"

Zeptala ses tak zastřeným hlasem. Nemohl jsem dělat nic jiného, než zmateně mrkat. Kontrolovat, zda to není jen nějaký můj ztřeštěný sen. Ale ty jsi ještě pokračovala:

,,A jaký je rozdíl mezi brzo a pozdě?"
Dál jsem nic neříkal. Neměl jsem co. Slova, jako by mi právě mizela z úst. Jako bych nedokázal vydat ani hlásku.
,,Když letí na nebi hvězda, říká snad někdo, že měla přeletět už před hodinou?"

Teď už to chápu. Neznala jsi náš svět. Svět, kde každý někam spěchá. Nemohla jsi ho znát. V tom tvém nic jako pozdě a brzo neexistovalo.