Stella, dívka, která spadla z oblohy

XII

Byla jsi příliš křehká pro náš svět. Ani skleněný poklop, jaký měla růže Malého prince by ti nemohl pomoct, protože bys postrádala svobodu.

Vedl jsem Stellu za ruku po té samé chodbě, co minulý týden. Ale tentokrát nebrečela, na tváři jí hrál letmý úsměv a působila celkem spokojeně. Chodili jsme teď skoro všude spolu.

V realitě je ,chození‘ něco úplně jiného, než ve filmech a knížkách. Nebo, nevím, jak jsou na tom normální páry, ale na našem vztahu rozhodně nic normálního nebylo. Neřekli jsme si žádné: ,Budeš se mnou chodit?‘ , ani ,Miluju tě'.
Těžko říct, Stello. Chodili jsme spolu?

,,Tak zase večer,“ zašeptal jsem Stelle, když jsme přišli ke dveřím biologické laborky, kam s přikývnutím vešla.

Byl to jediný předmět, kam jsme nechodili společně. Přemýšlím, jestli to byla náhoda, nebo…
                     *****

,,Támhle je střelec,“ ukázala Stella volnou rukou – tou druhou jsme se drželi – někam nad nás. Usmál jsem se. Byli jsme zase na našem místě.

Střelec… Hrot jeho šípu mířil kamsi do neznáma, tam, kam se vždycky toužil vydat. A brzy se mu to splní. Až se v tajemné chvilce půlnoci hvězdy rozhýbou, prsty střelce pustí tětivu a ta se svistotem vystřelí šíp. A do dalšího večera bude střelec držet nový, aspoň tak to říkají pohádky.
Hrot šípu ukazuje směr, kam se touží vydat tvé srdce. Proto každý tvrdí, že šíp míří na jinou stranu. My se ale shodli. Je to jen povídačka, nebo mají naše srdce namířeno na to stejné místo?
Budu to brát jako symbol tě následovat, Stello. Můj vlastní hrot teď míří přímo na tebe.

Téměř kulatý měsíc na nás vrhal jasné světlo. Ne jasné způsobem, který je oslepující. Jasné, ale zároveň tlumené, tajemné. A já se znovu zahleděl do krásy, kterou ta stříbřitá záře vrhala na Stellu.

Teprve teď jsem si uvědomil, jak moc rád jsem s tebou trávil čas. Ano, teď, teď, když jsi pryč. Ironické, ale tak to chodí. Člověk si nikdy neuvědomí, jak moc je pro něj důležitý někdo, koho pokládá za samozřejmost, koho vídá každý den, dokud mu nezmizí.

,,Stello?“ Vytáhl jsem z kapsy složený papírek, jenže Stella tvrdě spala na mém rameni. Nechtěl jsem ji budit. Tohle počká.

Na tom papíře byla moje báseň pro tebe. Pro tebe o tobě. Nikdy jsem ti ji neukázal, nebyla příležitost. Nebo…možná byla, ale já se jí nedokázal chytit. Neustále jsem to odkládal, a teď už je pozdě. Tu báseň pořád mám. Připomíná mi, co jsi po sobě zanechala.
Co jsi ve mně zanechala.

Jiná

Jiné vlasy,
jiné názory,
jiný kus krásy,
sen jít za obzory.

jiná slova,
jiné smýšlení,
je jak dravá sova,
co v noci se promění.

Jiné touhy,
jiný smích,
jiné soudy,
vědoma si odlišností svých.

Jiné srdce,
jiné chápání,
vědomá, co chce,
má soucitu nadání.

Tak jinak čistá,
jinak nevinná.
Tak jině vždy svá,
to tajemno, jeż ji obepíná.

Ty něžné, upřímné,
jasně modré oči.
Signál, že k sobě patříme,
hlava se mi z té hloubky točí.

Poznáváš se v ní? Nejsem sice žádný básník, ale na tohle jsem pyšný. Jako by jsi se namočila do barvy a otiskla na papír. Skvrny, které po tobě zůstaly se zformulovaly do písmen, verše se skládaly samy, tak lehké mi to přišlo. Snad jako bych to nepsal já, ale sama moje touha, veškeré mé city k tobě, o kterých jsem před tím sám nevěděl.

Opřel jsem se o roku a hleděl na měsíc. Na hvězdy, které vypadaly, jako jiskry, co se vysypaly ze Stelliných očí. Už byla naprostá tma. Ne ta, která vás děsí. Taková, ve které máte pocit, že jste opravdu samy, nikdo vás nevyruší, nikdo vás nenajde. A i kdyby chtěl, tma vás ochrání, uschová před vším zlým, postará se o své svěřence a bude dál tak uklidňující a teplá.
Dost teplá na to, aby ohřála studený listopadový vzduch, odehnala od nás hravý vítr a poskytla pocit bezpečí a útulnosti domova.

                        *****
Ráno jsem se probudil, Stella byla pořád opřená o mé rameno, ovšem nespala. Pozorovala vycházející slunce, načervenalou oblohu, jež přinášela nové světlo a vrhala své odlesky na vodu potoka.
Hlavou mi problesklo, že se mi opravdu nechce do školy. Nejraději bych strávil celý den tady. Tenhle plán mi ale překazila Stella, když se zvedla.
,,Uvidíme se ve škole, Bene.“ Usmála se a otočila se k odchodu. Povzdechl jsem si a taky se zvedl.
,,Jo, jasně. Ve škole,“ zabručel jsem.