Stella, dívka, která spadla z oblohy

XVI

S leknutím jsem sebou trhl, když se ozvalo tiché zavrzání. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde to vlastně jsem. V pokoji bylo šero. Za okny už se stmívalo. To jsem prospal celý den? Zašátral jsem rukou na noční stolek a rozsvítil lampu. Místností proniklo tlumené žluté světlo. Teprve potom mě napadlo obrátit pozornost ke zdroji zvuku, jež mě vzbudil.
,,Promiň, nechtěla jsem tě probudit,“ špitla schoulená postava a zavřela za sebou. Rozzářil jsem se a pomalu se posadil. Znovu se mi zatočila hlava, ale ignoroval jsem to.
,,Nevadí. Nerad bych prospal tvou návštěvu.“ Smutně se usmála.
,,Chtěla jsem se ti omluvit, za tohle.“ Překvapeně jsem zamrkal.
,,Ty za to nemůžeš.“
,,Ale můžu. Čekal jsi na mě. Dala jsem ti důvod myslet si, že přijdu. A taky jsem přišla, ale až ráno, když tě odvážela sanitka.“ Zatvářila se provinile a přišla blíž. ,,Je mi to líto. Musela jsem něco…zařídit,“ špitla a sklopila pohled.
,,Stello…“ povzdechl jsem si. ,,Ty za nic nemůžeš. Neslíbila jsi mi, že přijdeš.“ Usmál jsem se na ni. ,,A abys věděla, jsem moc rád, že jsi tady.“ Zvedla na mě své nebesky modré oči a já se hned cítil o něco lehčeji. Nebyla to jen jejich jiskra, ale také ta upřímnost a spravedlnost, ta nevinnost, jež se v nich odrážela.

Nechápu, jak si toho ostatní mohli nevšimnout. Tvého osamění, tvého soucitu, toho všeho, co jsi cítila, jaká jsi byla. Byla a pořád jsi.
Tvoje oči o tobě prozrazovaly téměř všechno, ale nikdo to neviděl. Nikdo se do nich nedíval, pro všechny to byly jen tvé oči.

Stella se pousmála.
,,I já jsem ráda.“ Neřekla důvod, ale já ho znát nepotřeboval. Stačilo mi vědět, že za mnou přišla ráda.
                          *****
Sledoval jsem noční oblohu. Přesněji, jeden bod na ní. Zářivý, jasný bod. Hvězdu. Sledoval jsem hvězdu a myslel na tu svou. Nemohl jsem spát. Nebo, spíše se mi nechtělo. Zítra už mě pustí.

Po propuštění z nemocnice jsem ještě nějakou dobu nesměl chodit na tréninky. Vyšlo to těsně tak, abych se s míčem v ruce pořádně sehrál před turnajem.

Za měsíčního svitu jsem se proplížili dveřmi ven z domu a zamířil známou cestou. Ucukl jsem, když ze stromu vedle mne vzlétl netopýr. Zvrátil jsem hlavu dozadu. Zvíře stoupalo, než se dostalo přímo proti zářivému stříbrnému kotouči. Párkrát v jeho svitu mávlo blanitými křídly a vytratilo se někam do tmy.

Taky bych si občas přál jen se takhle vytratit. Zmizet, povznést se nad zem a na chvíli zapomenout na všechno to, co se děje na zemi. Vzlétnout za tebou, Stello, a myslet jen na tvé dlouhé, sněhobílé vlasy. Na jemnou alabastrovou kůži a na ty nádherné, hluboké modré oči, ve kterých jsem se pořád ztrácel.

Dorazil jsem na místo. Přistoupil jsem s úsměvem zezadu ke Stelle. Na ruce jí cosi zamávalo křídly a nervózně popolezlo.
,,Noční můra?“ zeptal jsem se překvapeně místo pozdravu a usedl vedle ní. Stella vyzdvihla ruku nad hlavu. Můra udělala ještě několik drobných krůčků. Svit měsíce a hvězd prosvítal jejími křídly. Párkrát jimi mávla a vznesla se.

V té chvíli jsem si vzpomněl na netopýra. A představil si noční můru, jak ji následuje. A teď tam vidím i tebe. Stellu, které se podařilo vzletět. Ale vzletím někdy i já?

,,Noční motýl. Vždyť je stejně tak krásná, stejně tak něžná, jako denní motýli. Tak proč by se měla jmenovat po zlém snu?“ Stella na mě obrátila své oči. ,,Z barevných jarních motýlků je každý paf. Ale k čemu by byly barvy té noční můře, když stejně létá v noci, kdy nejsou barvy vidět?“

Ta můra… Ne, žádná můra. Ten noční motýl byl jako ty, Stello. Taky jsi tak něžná, a taky nepotřebuješ barvy k tomu, abys dokázala svůj půvab. Tvá bílá bohatě stačí. Jen ostatním to nedochází.
Usmál jsem se.

,,Máš pravdu.“