Stella, dívka, která spadla z oblohy

III

Hned po hodině jsem vyběhl ze třídy. Měl jsem mít latinu, na které jsem seděl s ní. A já jsem se Stellou musel mluvit. Potřeboval jsem slyšet její sametový hlas šeptající slova odpuštění.

Nejraději bych si proklál srdce, když na to vzpomínám. Když jsem do učebny doběhl, už jsi tam seděla, klidná, nenápadná a tichá, jako vždy.

,,Stello..." zašeptal jsem už u dveří.
,,Stello, já se ti hrozně moc omlouvám."
Pohlédla na mne.
,,Nezastal ses mne. Viděl jsi, že jsem ji neshodila." Její hlas nebyl vyčítavý, což mé svědomí drásalo ještě víc.
Cítil jsem vlhko v očích.
,,Já jsem tě bránil... Teď jsem říkal Jerremymu, že jsi nic špatného neudělala."
,,Po bitvě je každý hrdina," špitla hlasem, ve kterém se zračila lítost. Musel jsem zavřít oči, protože jsem se na ni dál nedokázal dívat.
,,Nezlob se..."
,,Já se nezlobím."
Překvapením jsem oči zase otevřel.
,,Nemyslím jen za tohle. Myslím za to všechno."
,,Nezlobím se."

Nedošlo mi, že vztek není to jediné, za kterou bych se ti měl omlouvat.

Do třídy se pomalu začali trousit další studenti.
,,Hele, to je ta násilnice..." Slyšel jsem šeptat všechny okolo. Zamračeně jsem to sledoval, a přemýšlel, jestli nemám něco říct. Skousl jsem si ret. Proč se nikdy nedokážu zachovat správně?

Neměli tě rádi, protože jsi byla jiná. A lidé se bojí jiných věcí. I jiných lidí. A ty jsi byla jiná hned na první pohled.

Moje rozhodování přerušil příchod učitele. Už jsem se na Stellu nepodíval. Tuhle hodinu ani jedinkrát. Neodvážil jsem se.

Odpoledne jsem se domů loudal. Nemohl jsem Stellu pustit z hlavy.

Další den byla sobota. Rozhodl jsem se jít si do parku zaběhat, ale když jsem tam dorazil, rozpršelo se.

Nejdřív jsem měl v plánu vrátit se domů, ale pak jsem tam spatřil tebe, jen tak, bez deštníku stát v dešti.

Zastavil jsem, ale Stella už si mě všimla. Dál ke mně stála zády, ale promluvila.
,,Ráda chodím ven v dešti. Nemusím se vyhýbat davům lidí." Otočila se na mě.
,,Ale občas je mi deště líto. Když se rozhodne snést se z výšin k nám na zem, všichni se utíkají schovat. Déšť se musí cítit opuštěně, a tak hned chvátá, aby se vsákl do země, nebo pozdravil své příbuzné v řekách a jezerech. Taky bych si někdy přála jen tak vsáknout se do země." Zíral jsem na ni s vypoulenýma očima. Její běžný výraz byl tentokrát ještě smutnější než jindy, a já si nebyl jistý, zda jsou kapky na její tváři jen kapky deště nebo slzy.

Nejspíš to bylo obojí. Nevím, jak jsem mohl být tak hloupý a nevšímat si všech těch spojitostí. Byl jsem slepý. Slepý, jako všichni ti, co se dívají na déšť jen jako na vodu, která padá z nebe, a oni se před ní musí jít schovat.

Položil jsem opravdu hloupou otázku. ,,Proč myslíš, že to dešti vadí?"
Stella na mne pohlédla dost nechápavě. ,,Nikdo nechce být sám. Ani hvězdy na nebi by se v noci nerozzářily bez vědomí, že se k nim časem přidají jejich sestry."

To byla další narážka, kterou jsem nebyl s to pochopit.

Sklopil jsem pohled k zemi. Cítil jsem se provinile.

A právem. Vždyť to já jsem mohl za to, že ses cítila ještě víc sama. To já jsem tvůj trest dělal ještě horším trestem. Pořád mi ale nedocházelo, proč jsi mě už neposlala k čertu.
Proč ses mi nevysmála, a nepřestala si mě všímat. Nenechala jsi mě být tak hloupým a slepým.

,,Ale déšť to dokáže snést. Stejně jako noc. Nenapadlo tě někdy, že by měla žárlit na den? Protože ve dne jsou všichni veselí, zatímco v noci každý spí. Ale i klid má své kouzlo."
Zvedla své světle modré oči.
,,Bez ticha by ti tiší nebyli slyšet."
Z mokrých vlasů jí přitom na ramena kapala voda a do jejího zvednutého obličeje padaly drobné dešťové kapky. Jí to ale nevadilo, jen na mě dál upřeně hleděla.

Nejspíš jsi čekala, že už tu tvou hádanku rozluštím. Jenže já byl moc pomalý. S řešením jsem přišel příliš pozdě.