Stella, dívka, která spadla z oblohy

XVIII

Tvá slova jsem vstřebával ještě pár dní poté. Byl jsem z toho tehdy dost v šoku. Ale myslím, že se tím pouto mezi námi ještě víc prohloubilo. Ještě teď si vzpomínám na to zašeptané ,,děkuji", při kterém mi běhal mráz po zádech. To já děkuji tobě, Stello.

Po dlouhé době jsme se se Stellou zase sešli. Okolí se nezměnilo, voda se třpytila, hvězdy zářily, stromy se kývaly ve větru. Ale prostor mezi námi prošel transformací nejvyššího stupně. Přibylo letmých úsměvů, které jsem na Stellině obličeji viděl opravdu rád.

Měl jsem pocit, že jsem ti konečně pořádně rozuměl. No, nejspíš jsem se zmýlil...

,,Vždycky se scházíme tak pozdě a máme vždy tak málo času. Co takhle za týden už se západem slunce?" zeptal jsem se, zatímco jsem se zvedal ze země. Byl čas jít. Stella jako vždy zůstávala a hleděla na mě zespoda. Vesele se usmála a přikývla.
,,Slibuji, že tady budu."

Věděl jsem, na co jsi narážela. Ale nedokázal jsem pochopit, proč ti to bylo tak moc líto. Nechápal, a nechápu dodnes. Navíc za to opravdu nemůžeš, Stello. 

                    *****
,,Čau kluci," houkl jsem, když jsem otevřel dveře šatny. Slunce, již blížící se k horizontu, mi hřálo do zad.
,,Nazdar," zamumlalo nepřítomně několik hlasů. Někteří byli nervózní, jiní soustředěni na hledání dresu, zavazování bot, ale většina vzadu hrála bottle flip hru. Pravidlo číslo jedna: nedáš ani jeden bottle flip, nehodíš za hru jediný koš. Byla to naše tradice, před každým turnajem si zahrát. Jedinkrát jsme vynechali a přineslo nám to smůlu.
,,Bene!" zvolal s mírným zpožděním známý vysoký hlas patřící Samovi, jež právě odhodil lahev a hrnul se ke mně. Uculil jsem se.
,,Máš?"
,,Rovnou tři. Mega štěstí." Blonďák se zazubil. ,,Dělej, ať si stihneš taky hodit. Nechceš nám přinést smůlu." Zasmál jsem se.
,,Ne, to opravdu nechci.
                          *****
Za jásotu diváků jsme napochodovali na hřiště. Turnaj se odehrával venku a obrovské tribuny mi dosti připomínaly hlediště v Koloseu.
Náhle se ozvalo písknutí píšťalky a hra začala. První zápas šel jako po másle. Protější tým nebyl vůbec sehraný a my sázeli jeden koš za druhým. Otočil jsem se na míč, který na mě letěl. Musel jsem přimhouřit oči, protože mě oslnilo zapadající slunko. A v tom jsem si na něco vzpomněl. To protivné deja vu. Letící míč, který zrovna teď zastiňoval slunce a vypadal, jako by měl svatozář, mi připomněl Stellin obličej. Její, pravděpodobně v tuto chvíli zoufalý, a možná i ubrečený obličej, slzami zalité modré oči, porcelánovou pleť s růžovějícími tvářemi. Naši dnešní schůzku, na kterou jsem zapomněl.

Zapomněl jsem na západ slunce, zapomněl jsem na tebe... Zapomněl jsem, že ono slíbené ,,za týden" byl den našeho turnaje. A to byla nejspíš poslední kapka.

A v tu chvíli jsem se nebyl schopen pohnout. Stál jsem tam, jako pískovcová socha, jako orel, který zapomněl, jak létat, jako sloup podpírající nebesa, cítíc stejnou tíhu, ačkoliv ne na rukou, ale kdesi uvnitř.

Viděl jsem jen, jak míč pomalu klesá, jak padá, jak je gravitací přitahován přímo na mě. Jako by se mi mstil. Jakoby v dálce jsem slyšel tlumené hlasy, jako bzukot včel v úle. Občas jsem postřehl své jméno, ale jinak nic. I když šlo jen o pár sekund, připadalo mi, že míč padá hrozně pomalu.
A najednou dopadl. A pak už nebyl Stellin obličej jen přede mnou, ale všude kolem. Ve tmě kolem mne jich kroužilo snad tisíce, každý s jinak bolestným výrazem. A každého mi bylo líto.

Znovu. Znovu, a v tak podobné situaci. Proč, Stello? Proč jsem ti pořád jen ubližoval? Rána od někoho, komu důvěřujete, je vždycky nejbolestivější. Protože to nečekáte. To jsem věděl. A myslím, že mě jsi věřila. Bylo to tak? Zklamal jsem tvoji důvěru?

Nebo sis možná myslela, že jsem nepřišel kvůli tomu, co se stalo. Že nechci chodit, protože se bojím, aby se neopakovalo to, co minule.
Nebo že jsem chtěl, aby sis na mě taky zkusila zbytečně čekat. – U nikoho jiného bych nevěřil, že by si to mohl myslet. Ale ty jsi byla jiná.– Ale to už ty jsi čekala. Tenkrát v té kavárně. A to nebylo naposled. Čekala jsi, že ti pomůžu. Ale já to nedokázal. Zklamal jsem tě. Je mi to tak moc líto.

Když jsem otevřel oči, musel jsem je přimhouřit. Přímý pohled na téměř zapadlé slunce mi sice zakrýval hlouček lidí z mého týmu – někteří naštvaní, jiní s lítostivým výrazem–, ale světlo se k mým zorničkám stejně dostalo. Přímo nad mým obličejem se skláněl trenér.
,,Můžeš ještě dneska hrát, Wellsi?" Trenér se na mě ustaraně podíval. Přikývl jsem a posadil se.
,,Dobře. Tak si jdi na chvíli sednout, Danniels tě vystřídá." Obrátil se na zbytek týmu. ,,Tak jo panstvo, hra pokračuje!" Rezignovaně jsem se šel posadit. Ve hře ještě sice můžeme zabodovat, ale já už prohrál.

Jakmile zápas skončil, rozeběhl jsem se za tebou. Nebo aspoň na místo, kde jsme se měli sejít. Akorát tak o dvě hodiny později.