Stella, dívka, která spadla z oblohy

XIV

Bylo mi až líto přerušit to ticho, ale nakonec jsem se odhodlal.
,,Stello?“ Její veliké, nádherné oči se na mě tázavě obrátily. Díval jsem se přímo do nich. Spatřil jsem tam odraz hvězd se vším jejich leskem, odraz své vlastní tváře a… něco, co jsem nedokázal tak úplně pojmenovat. Něco tak krásného, že mě to donutilo k úsměvu.
,,Zítra hrajeme ten zápas. Pokud vyhrajeme, postupujeme do semifinále. Nechceš… se přijít podívat?“ Nervózně jsem se usmál. Její rty se půvabně zvlnily.
,,Ráda přijdu.“

Teprve další den ráno mi došlo, že jsi se ani nezeptala v kolik, nebo kde přesně. Když jsme přišli, už jsi seděla na tribunách. Zajímalo by mě, jak dlouho jsi tam čekala. Ani by mne nepřekvapilo, kdybys v noci, hned, jak jsme se rozloučili, zamířila přímo tam.

,,Co tady dělá?“ Jerremy kývl hlavou k tribuně, kde seděla světlovlasá dívka. Rozzářil jsem se a s úsměvem na ni zamával, což bylo i odpovědí pro mého kamaráda. Ten jen zakroutil hlavou a pokračoval napřed do šaten.
,,Co mu je?“ optal jsem se Sama. Ten se ušklíbl.
,,Jsi hodně mimo, co? Od té doby, co Stella strčila jeho sestru, ji vždycky propaluje pohledem, který by normálního člověka do pěti sekund proměnil v prach.“ Nesouhlasně jsem se na něj zamračil, když naznačil, že Stella není normální člověk, ale pak jsem usoudil, že to není urážka. Stella opravdu není normální. A rozhodně to není špatně. Chtěl jsem aspoň namítnout, že Stella Becky nestrčila, ale nechal jsem to být. Nechtěl jsem se zbytečně hádat.

Vidět tě na tribuně mě při zápase zároveň znervózňovalo, a zároveň dodávalo trochu jistoty a vervy do hry. Sice jsi ty, křehounká dívka, na první pohled vypadající víc jako porcelánová panenka v životní velikosti, než člověk, působila na basketbalovém zápase asi jako delfín v řece Temže, ale to mi nevadilo. V tu chvíli se o to nikdo nezajímal, v tu chvíli jsi tam byla jen pro mě. A já bych přísahal, že jsme vyhráli díky tobě.

,,Dobrá práce, kluci,“ chválil nás s úsměvem Chris, když vešel do šatny. Usmál jsem se na něj zpátky.
,,Byla to dobrá hra.“ Sebral jsem z lavice svojí tašku. ,,Uvidíme se na tréninku!“ zavolal jsem ještě a opustil mírně zapáchající klučičí šatnu. Ale koho zajímal ten smrad, když se ve vzduchu vznášela sladká vůně vítězství?

                          *****
,,Všiml sis, jak se na tebe včera Stella dívala?“
,,Huh?“ Zvedl jsem hlavu od kamene, který jsem si před sebou kopal, a pohlédl na Sama. ,,Jak to myslíš? Samozřejmě, že se na nás dívala. Přišla na zápas.“ Sam se ušklíbl a nazdvihl obočí.
,,Takže ty teď o sobě mluvíš v množném čísle?“ Zamračil jsem se na něj. ,,Dívala se na tebe, a netvrď mi, že ne.“ Zazubil jsem se.
,,Není nám čtrnáct, Same. Na tebe se Vicky dívá každou přestávku.“ Šťouchl jsem do něj a se smíchem pátral pohledem na zemi po dalším kameni. Blonďák vedle mě se trochu začervenal a dál mlčel.
,,Hej, Bene!“ Protočil jsem očima a chvíli si pohrával s myšlenkou, že vezmu roha. Sam se na mě otočil s chápavým výrazem.
,,Už chápu, brácho. Tohle je otravný, i když jde o Sarah.“ Zaúpěl jsem a odolal pokušení ten pisklavý hlásek ignorovat. Nakonec jsem se ale na brunetku otočil. A na místě jsem ztuhl. V botách na platformě a tričkem se znakem školního basketbalového týmu se k nám řítila Sarah. Něčím mi připomínala tuleně, který se snaží běžet na souši. No, přesněji štíhlého tuleně s basketbalovým dresem. Zkousl jsem si rty, abych se nezasmál.
,,Ahoj Sarah.“
,,Včera jste hráli fakt dobře. Sledovala jsem, jak jsi dával ty góly.“ Usmála se a odhodila si vlasy z ramen, aby odkryla celého řvoucího tygra, který byl naším znakem.
,,Asi myslíš koše.“ Pousmál jsem se a o krůček ucouvl. Její tvář na chvíli nabyla zmatený výraz, než se do ní vlila červeň.
,,Ehm, jo, vždyť to jsem řekla.“ Nervózně se usmála a natočila si pramínek kudrnatých vlasů na prst. ,,Nechtěl bys zítra zajít ke mně? Pozvala jsem víc lidí, chceme oslavit vaše vítězství.“ Málem jsem si oddechl na hlas.
,,Promiň, přidali nám tréninky, scházíme se skoro každý den. Zítra nemůžu. A krom toho nemám rád party.“ Byl jsem rád za to, že jsem si nemusel nic vymýšlet. Neumím lhát a k Sarah domů se mi ani trochu nechce.
,,Ale tohle nebude party…“ kníkla Sarah zoufale.
,,Promiň, Sarah,“ řekl jsem odměřeně a otočil se. Už mi docházela trpělivost. Někteří lidé prostě nechápou slovo ,,ne“.
,,Uvidíme se zítra, Same.“