Stella, dívka, která spadla z oblohy

XVII

,,Divím se, že jsi dneska vůbec přišel..." vzdychla Stella. Povzdechl jsem si a chytil ji za ruku.
,,Stello, přestaň si to dávat za vinu. Nemohla jsi vědět, že sem půjdu. Můžu si za to akorát tak sám, chápeš?" Zadíval jsem se do těch modrých hlubin, kde se zrcadlil můj pohled. Stella smutně sklopila zrak. Bylo mi jasné, že nechápe. Že si to pořád bude klást za vinu a já s tím nic moc neudělám. Váhavě jsem jí obejmul kolem ramen. Váhavě i po tom všem, co jsme spolu prožili a co se mezi námi stalo, i přesto to byl nový pocit. Jako bych objímal něco velmi křehkého, co se může každou chvíli rozpadnout. Albínka na mě znovu zvedla pohled.
,,Stello," zdůraznil jsem její jméno, ,,ty za nic nemůžeš," zopakoval jsem ještě jednou a volnou ruku zabořil do hebké trávy za sebou. Stella se nejistě pousmála a přivřela oči. A takhle jsme tam ještě nějakou dobu seděli, vedoucí naši bezeslovnou konverzaci.
Už jsme si navykli tohle dělat pokaždé. Dokázali jsme se naladit na stejnou vlnu a ,,promlčet" i hodiny. Stella se najednou prudce zvedla.
,,Pojď," řekla jen a popadla mě za ruku. Zvedl jsem se a pospíchal za ní. Z albínky energie jen sršela, energie, co se vzala kdovíodkud, prosakovala její kůží na povrch, až byla téměř viditelná. Bylo to k nevíře, ale tohle drobné stvoření mě doslova táhlo za sebou. A já se se smíchem nechal. Stella běžela podél stráně, až se měkká hlína začala měnit v hornatý povrch a stráň přecházela ve skálu. Potok se v jednom místě přehnul a v jednotném čirém útvaru padal prázdným prostorem, místy pohladil kámen, který vyčuhoval ze skály, a s pleskavým zvukem dopadal na hladkou, a překvapivě velkou vodní plochu.
,,Páni," vydechl jsem.

Vždycky jsem si přál navštívit Niagarské vodopády a pozorovat, jak se voda dole tříští, jak padá, poslouchat její hučení. A ani mě nenapadlo, že za městem je zmenšenina takové krásy, kterou je úplně stejně zábavné pozorovat. Možná i víc. Je to jako hodiny, proč se dívat na obrovský orloj, kde je všechno krásné tak velké, že to vidí všichni ostatní, když se můžete dívat na drobný hodinový strojek, u nějž je nádherný každý drobný detail, který vidíte jen vy? Kterého si nikdo jiný nevšimne, a vy máte radost, že něco krásného bylo určeno vám. Kde je vše tak niterné, a přesto podrobné.
Je to jako ty, Stello. Tvá krása spočívá v maličkostech. Drobnostech, které člověk nemůže všechny vidět najednou. Zase jsi mě naučila něco nového. Za tak krátkou dobu jsi stvořila nového člověka. Lepšího člověka. A to tím nejkrásnějším způsobem. A já ti nestihl ani pořádně poděkovat.

,,Jaké to musí být, padat, a představovat si, že letíš? Na chvíli nemyslet na to, že pod tebou je zem, a že se na ni jednoho dne vrátíš, ať se snažíš, jak se snažíš, ale věřit jen v sílu okamžiku? I za cenu toho, že to bude tvůj poslední? Jaká je asi ta voda dole?" Usmál jsem se na ni.

Všechno jsi mi podávala přímo před nos. Ale já to považoval jen za tvou zvědavost. A zvědavá jsi byla. Ne tak, jako jiné holky, nešťourala ses v tom, kdo s kým hodí, kdo se s kým hádá... Zajímaly tě věci, na které nikdo z našeho světa neznal odpověď. Na které by se žádný puberťák nezeptal.

,,Někdy si připadám sama," zašeptala. ,,Ve dne, ve škole... Mám pocit, že se ztrácím v davu, že vyčnívám, ale všichni mě přehlížejí. Všichni jsou stejní, mají stejný pohled." Zvedla hlavu a zahleděla se mi do očí. Byl jsem jako zmražený. Věděl jsem, že je sama. Ale nečekal jsem, že se mi takhle otevře. Náhle jsem si připadal provinile, ale nebyl jsem si jistý, za co.

Možná za to všechno, co jsem ti provedl. Možná za to, co ti ostatní provedli. Možná jen za to, že jsem patřil k ostatním. Že jsem si o tobě nejdřív myslel, že jsi divná.
Ale co vlastně znamená divná? Být jiná, nejít s proudem a nesplývat s davem? Nesnažit se zaujmout za každou cenu, i když je to zcela proti vaší přirozenosti? Nesoudit každého hned na začátku, nesnažit se jen o věci ve vlastní prospěch? Být schopen vidět věci tak, jak jiní ne?
V tom případě je být divný skvělá věc. Ano, jsi zvláštní, Stello. A proto tě mám rád.

,,Ale ty ses díval jinak. Byl jsi stejný, ale jiný. Jiný uvnitř. Jako kapka deště, co se snaží zapadnout mezi kapky rosy. Vypadá stejně, ale uvnitř je jiná." Stella se pousmála a já se snažil otevřít ústa na odpověď. Marně. Nezmohl jsem se.
,,Jiní se mě nesnažili pochopit. Ty ano. Pomohl jsi mi. Děkuju," Poslední slova v podstatě zašeptala, pak sklonila hlavu. A zase nastalo naše mlčení. Tentokrát to ale bylo jiné. Oba jsme se snažili vstřebat, co Stella řekla. A každý po svém.