Stella, dívka, která spadla z oblohy

X

Jako vždy, když jsem přišel, už jsi na místě byla. Ale nikdy jsi mi nenadávala, že jdu pozdě. Slovo pozdě, nebo brzy  pro tebe nic neznamenalo. Nesvazoval tě čas, ty bílé hodinky na tvém útlém zápěstí, které jsi snad ani nikdy nesundávala, nešly. Stály, a nejspíš pořád stojí, obě stříbrné ručičky na dvanáctce.

Dvanáctce, tom magickém čísle. Na poledni a půlnoci. Půlnoci… Tak ironické. Mělo to snad něco znamenat, Stello? Měl pro tebe nakonec čas nějaký význam? Nebo to byla jen shoda náhod?

Tak velká shoda, až je to neuvěřitelné. Ale je možné, aby tak svobodný člověk jako ty, plánoval na půl roku dopředu? Aby se Stella Cadere de Caelo nechala něčím svázat? Možná to byl jen plán B. Plán B, kdyby něco nevyšlo…
Dávalo by to smysl. No spočítejme, co v tomhle světě vlastně vychází.

Svět není tak jednoduchý. Svět není složený z čísel a výpočtů, jak tvrdí matematika, a ani ta většinou nevychází. Bez správného postupu nevychází nic. Ty, Stello, nevěřím, že ty bys hledání toho správného vzdala. Proto věřím, že tvoje správně, bylo to, co jsi udělala. Dávám ti za vinu jen, žes mi o tom neřekla.

Nebo jsi snad chtěla?

Usmála se na mě. Pak náhle zvrátila hlavu dozadu a v jejích modrých očích se zaleskl svit měsíce. S toužebným pohledem hleděla na oblohu. Vzhlédl jsem taky a spatřil noční dravce, jak neslyšně krouží nad našimi hlavami.

Vypadalo to, jako by kličkovali mezi hvězdami. Proto byla v tvých očích bolest, Stello? Hvězdo? Záviděla jsi jim?

,,Vidíš ty ptáky?“ špitla tiše. Přikývl jsem.
,,Letí. Letí, jsou svobodní, nic je k ničemu neváže.“ Překvapeně jsem na ni pohlédl, ale ona pokračovala.
,,Vysmívají se nám, ukazují nám, ubohým pozemským tvorům jen spodní část křídel. Tak bych si přála vidět je ze shora. Moct létat, jako oni, povznést se nade vše, co je jen lidské, nad všechny problémy… Nemyslet na nic, jen na vzduch okolo sebe, na to, jak je všechno, všechny starosti, všichni, kdo mi ubližují, tak maličké.“ Její obrovské oči se upřely na mě. Nemusela nic říkat. Nejdřív jsem nerozuměl, ale po chvíli jsem ji pochopil.

Pochopil všechno, co řekla, a v ten moment mě zachvátily stejné tužby. Pocítil jsem neskutečný pocit souznění. Porozumění. Oplatil jsem jí pohled a naklonil hlavu na stranu. Její pohled změkl, maličko se pousmála a mrkla dlouhými řasami. A já se k ní naklonil, pomalu, a váhavě. Viděl jsem, jak zavřela oči.
Jak se jí chvějí víčka. Taky jsem přivřel oči… a políbil ji. Krátce a lehce, ale byl to polibek.

Odtáhl jsem se a zachytil její pohled. Pohled těch nevinných modrých očí, červenající se tváře. Odvrátil jsem hlavu, cítíc, že ta samá barva se vkrádá i na mé tváře.
A ucítil jsem jemný, lehký dotyk na rameni. Na krku mě zalechtaly hedvábné prameny Stelliných vlasů a její hlava spočinula na mé klíční kosti. Uvolnil jsem se a pohlédl na oblohu.

Oba jsme mlčeli, ale přesto jsme dobře věděli, na co ten druhý myslí. Věděl jsem to, protože já sám jsem myslel na to samé.

Byla to tak nádherná chvilka. Nepřál jsem si nic, než zůstat takhle navždy. Proměnit se v nehybnou sochu, vzhlížet k obloze a mít vedle sebe tebe. Jenže osud to tak nechtěl. A když se nad tím zamyslím, už bych to taky nechtěl. Přeci jen, každý potřebuje ve svém životě dobrodružství. Říkala sis tohle předtím? Že je to to, co ti ještě chybí? Že můžeš zabít dvě mouchy jednou ranou?
Ne. Tys nebyla taková. NEJSI taková. Nebo, co já vlastně můžu vědět o tom, jaká jsi teď?

Jedno. To, že jsi pořád stejná. Že jsi pořád tou nevinnou, křehkou a snášenlivou dívkou, která si probojovala cestu do mého srdce. Dívkou, které nezáleží na čase, která touží vidět svět ze shora, která touží létat.