Stella, dívka, která spadla z oblohy

IX

Sarah naštvaně Odvrátila hlavu.
,,Až si budeš chtít znovu zatančit, sedím támhle." Tmavovláska ukázala rukou někam dozadu tělocvičny a odkráčela pryč. Ušklíbl jsem se. Stella se na mě otočila.
,,A nevěnoval bys aspoň jeden tanec mně?" Usmála se. Nervózně jsem na ni pohlédl.
,,Ale já opravdu neumím tančit." Albínka se vědoucně pousmála.
,,To je to nejmenší." Plavným, tichým krokem se protáhla na parket a já ji odevzdaně následoval. Jemně uchopila mou levou ruku a posunula si ji na pas. Moji pravou lehce držela, a společně se svou ji napnula.
V tom vtrhla do tělocvičny jedna z učitelek, které měly držet dozor a dost naštvaně si to namířila k DJ. Najednou se spustila o dost klidnější, příjemná a pomalá hudba. A já následoval Stelliny pohyby, dělal, co mi říkala.

Nic okolo jsem neviděl, vnímal jsem jen naše pohyby, mou ruku na tvém útlém pase, tvé hedvábné bílé vlasy, které se mírně houpaly, snad i do rytmu hudby.

Já tančil. Tančil jsem, Stello. Naučila jsi mě to, co na tanečních nesvedli, a to za pár minut. A bylo to tak krásné, když se naše pohyby synchronizovaly. Když se naše oči chvilku co chvilku setkaly a moje tváře rudly. Ani jedinkrát jsem ti nestoupl na nohu, ani moje neštěstí se neodvažovalo přerušit tu nádhernou chvilku.

Možná jsem na chvilku spatřil naštvaný obličej patřící Sarah, možná si to ale jen namlouvá má fantazie. Písnička pomalu končila a nyní už stejně tak klidně, jako tóny hrající skladby odcházel učitelský dozor vyhledat svůj klid pryč od rozdováděných, alkoholem posilněných, nebo alespoň testosteronem ovládaných teeneagrů někam do neznáma. Odtáhl jsem se od Stelly a zadíval se jí do nádherných, světlounce modrých očí, skrytých za brýlemi.

Vypadalo to roztomile.
Po té jsem ji pustil, neboť DJ zase nechal hrát nějakou ,úžasnou party píseň', na kterou se tančit tak úplně nedá. Vrátili jsme se ke stolku s pitím. Měl jsem pocit, že hudba hraje snad ještě hlasitěji než před tím, jakoby snad chtěli studenti učitele naštvat.
A zatímco mě rezonovala v mozku hudba, skupince studentů z posledního ročníku, kteří bláznivě tančili a poskakovali uprostřed tělocvičny, rezonovalo v hlavě nejspíš i něco jiného.
,,Myslím, že je na čase odejít." Stella mlčky přikývla.
Když jsme vycházeli, zase pršelo. Déšť byl studený a bodal do obličej. Nejspíš se snažil naposledy si vychutnat rychlý pád, než se promění v ladné, pomalu se snášející sněhové vločky.

Byl začátek prosince, vzpomínáš si?
Doprovodil jsem tě směrem, který si ukázala. Najednou jsi ale prohlásila: Tady to stačí.
Vím jistě, že to bylo u starých kontejnerů, ze kterých se sloupával nátěr a odpadky z nich čouhaly ven. Tvrdila jsi, že už domů dojdeš. Tehdy jsem si to vysvětloval jako projev tvé empatie, protože jsem byl poměrně unavený. Ale podezírám tě, že to nebyl tvůj pravý důvod. Nechtělas, abych něco viděl.
Každopádně se to už nedozvím. Nebo ano? Ten večer jsem se do loudal domů a teprve tam si uvědomil, že mám na sobě ještě pořád zelený kostým krokodýla – tedy, teď už nebyl celý zelený, neboť se nějakému čtvrťákovi podařilo polít mě dosti nechutně páchnoucí tekutinou. Neměl jsem mu to za zlé. Druhý den ráno na tom byl nepochybně hůř, než já.

Den po plese jsi na mě opět čekala před vchodem, tentokrát s úsměvem. Tak krásným úsměvem, jaký jsem nikdy neviděl. Nikdy a nikde u nikoho jiného, než u tebe. Možná, že byl pro mě tvůj úsměv tak nádherný, protože byl tak neobvyklý. Vzácný.

Byl pro mě vzácný, jako zlatá žilka v žule. Jako diamant mezi křemíkem. Ovšem křemíku i žuly je víc, takže zlato a diamant zaniká. I ty jsi zanikala. A po pár týdnech znovu zanikneš, zapadneš mezi novinky dnešního světa. Ale nebudeme předbíhat. Tvůj příběh má ještě pár světlých stránek. Světlých, jako tvá alabastrová kůže. Světlých, jako tvé sněhově bílé vlasy. Světlých, jako tvé jasné, nádherně modré oči. Světlých a čistých, jako tvé srdce a duše.

Celý den proběhl v tichu. V tichu, které jsem po několika krušných dnech vděčně přivítal. V takovém tom příjemném tichu, které je spojováno s klidem. Tichu, které nebudí pozornost a přesto je důležité. A já se těšil na večer. Na večer, kde bude to stejně příjemné ticho vyrušovat jen zurčení potůčku a ševelení větru. A možná i zvuk Stellina smíchu.