Stella, dívka, která spadla z oblohy

VIII

Pršelo. Pršelo a zase pršelo. Kapky bušily do střechy a oken, jakoby se snažily dostat dovnitř. Pod jejich útokem, v obležení miliónů a miliónů zakulacených, gravitací táhnutých útvarů vody jsem seděl na svém místě, na té suché straně parapetu za oknem v mém pokoji. V ruce jsem držel svůj puntíkatý hrnek s čajem a zamyšleně hleděl ven.
Podzimní deště snad chvátaly na zem, aby v oblacích nemohly zmrznout a později pomalu padat jako sněhové vločky, ohlašujíc, že zima už je za dveřmi.
Do mého zorného pole chvíli co chvíli udeřila kapka deště. Rozprskla se o okenní tabuli a rozpolcená stékala dolů. Obloha byla zatažená a měsíc skoro nebyl vidět. Jediné, co poskytovalo světlo, byly blesky, které čas od času zkřížily cestu několika kapkám. Doufal jsem, doslova se modlil, že jeden z nich udeří do školní tělocvičny, a zítřejší ples se zruší. Bohužel, i kdyby se tak stalo, tělocvična má nejspíš hromosvod.
Už se mi klížily oči. Přemýšlel jsem, jestli je Stella zase u potoka. Jestli tam venku nemokne, jako tehdy v parku. Jestli do ní neudeřil blesk, nebo jestli se právě celá promočená netřese zimou někde pod stromem. Jestli by se po ní doma někdo sháněl.

Nesháněl. Tvoji adoptivní rodiče se o tebe nezajímali. Bylas jim ukradená.

Seskočil jsem dolů z parapetu a prázdný hrnek položil na psací stůl. Už jsem byl unavený.

Další den byla středa. Střed týdne, vhodný čas na maškarní ples. Pro středoškoláky. Když jsem se vrátil ze školy, začal jsem si dávat dohromady kostým.
Hodlal jsem jít za krokodýla.

Nemělo to žádný určitý význam. Proti krokodýlům jsem nic neměl, ale ten zelený kostým jsem si oblékl jen proto, že jsem nechtěl shánět nic jiného.
Měl jsem tenhle kostým někdy o Hallowenu na zakládce, a kupodivu mi ještě byl.

O půl šesté jsem stál u parku, kde jsem se měl sejít se Sarah. Bylo mi jedno, že očekávala, že pro ni přijdu až domů. Já chtěl původně čekat až u školy.
Sarah najednou vykoukla z poza jednoho stromu.
,,Ahoj, Bene! Pojď sem!“ houkla s úsměvem. Jejím převlekem byla elegantní kočka – ale samozřejmě nezapomněla na výrazné líčení, které ani trochu nepřipomínalo kočičí hlavu. I tak jsem si vedle ní ve svém zeleném overalu s krokodýlí hlavou připadal trochu trapně.  S povzdechem jsem za ní šel. Na stromě, za kterým stála, bylo vyryté srdce s nápisem B+S.
Dětinské. Protočil jsem očima. Sarah se akorát zahihňala.

I když… Mohla to být pravda, Stello. Na tom stromě mohlo být srdce s vyrytými iniciály páru B+S. Kdybys vydržela ještě chvíli, uvědomil bych si to. Jsem si tím jistý. Ale už je pozdě.

U vyřezávaných dveří s klepadly naší staré školy se Sarah zastavila a s lehkým úsměvem hleděla na dveře. Znovu jsem protočil očima a dveře jí otevřel. S nevinným úsměvem vešla dovnitř a já ji následoval. Už chodba byla nápadně vyzdobena balónky a třpytivými nitkami. Práce studentek z druhého ročníku.
Šli jsme dál do tělocvičny, odkud se linula hlasitá hudba, ne zrovna dle mého vkusu. Odrážela se od obložených stěn a vysokého stropu a duněla tak, až jsem měl pocit, že schody pod námi se klepou. Možná to i byla pravda. Uvnitř pableskovala různobarevná světla a já nabyl dojmu, že tenhle ,ples', se neodvíjí tak úplně dle plánu učitelů.

Jenže to byl teprve začátek…

Sarah mě chytila za předloktí a dotáhla na taneční parket, kde překvapivě pár lidí tancovalo – ač většinou sóloví tanečníci.
Nemotorně jsem napodoboval její pohyby, ale občas jsem jí šlápl na nohu. V té chvíli se na mě nazlobeně podívala. Využil jsem příležitosti a unikl z parketu ke stolu s občerstvením.

Sice jsem chodil do tanečních, ale tanec mě moc nebral. Tedy, do tohohle plesu.

U stolu stála Stella, na hlavě tmavě modrou třpytivou škrabošku, na sobě černé triko poseté třpytkami a sukni, z tmavě modré ke konci světlající do bílé.

Šla jsi za noc. Šla jsi za noc a vypadala jsi překrásně. Tak tajemně krásně, jako noční obloha.

Usmál jsem se na ni.
,,Ahoj, Stello.“ I ona se usmála. V tom přišla Sarah.
,,Bene? Chápu, jestli sis mě v té masce spletl, ale tvou tanečnicí jsem já,“ zavrněla. Než jsem stačil jakkoliv reagovat, ozvala se Stella.
,,Maska o nás vypovídá mnohem víc, než náš skutečný obličej. V domnění, že se kryjeme, si nasadíme masku. Ale ve skutečnosti je to spíš, jako bychom obrátili svůj obličej naruby a odhalili svou skutečnou tvář.“ Přejel mi mráz po zádech, když jsem spatřil ten její pohled. Ten děsivý a tajemný, trochu nepřítomný pohled modrých očí vykukujících z pod masky.

Nevím, co o mně vypovídá, že jsem si vzal masku krokodýla. Doufám, že to se nepočítá. Ale u tebe to sedělo. Noc byla tvým královstvím. Nebo snad pořád je? Já věřím, že ano.
A u Sarah? Možná ne to, že šla za kočku, ale spíš to, jak její kostým vypadal.

Opakujeme si římskou abecedu... Musím přiznat, že jsem ji už trochu pozapomněla...😉😂😂