Náš malý sen |Dramione

10. kapitola

Smutný člověk by neměl být sám. Takový člověk potřebuje slyšet, že tady pro něj někdo vždycky bude. Pokud mu nikdo nic takového neřekne, může se cítit, že není v tomhle světě vůbec potřebný. Napadají ho myšlenky, že kdyby zmizel, tak by si toho stejně nikdo nevšiml. Takový člověk se stává uzavřeným, maličkým človíčkem, který se bojí čehokoliv, i kdyby to byl nějaký velký chlap. Hermiona tyhle pocity znala, avšak nakonec se z nich dostala. Pomohl jí z nich Ron. Jenže teď si nebyla jistá, zda tohle zvládne Draco. Vzpomněla si na dny, kdy se jí zrzavý Nebelvír snažil rozesmát a najednou věděla, co musí pro Draca udělat. Musí vidět jeho smích.

„Napadlo mě, že by se to tady mohlo dát nějak do pořádku, zútulnit," začala rozhovor Hermiona.

„Měl jsem to v plánu," přiznal Draco a postavil před Hermionu kávu.

„Díky," usmála se Hermiona. „Neměl by jít Mirach už spát?" změnila téma.

„Obvykle chodí až za hodinu," vysvětlil Draco a směřil svůj pohled na klučinu, jenž si povídal s domácím skřítkem.

„Kdo mu vymyslel tohle jméno?" zeptala se Hermiona zaujatě, přičemž usrkla trochu kávy. Od Draca očekávala zkrátka jiné jméno, takže odtušila, že tohle jméno vymyslela Astoria.

„Jeho mamka," odpověděl Draco a na chvíli pohlédl na své ruce.

Blonďák se zvedl ze sedačky. Nechtěl si o tomhle tématu povídat, a proto vyhýbavě odešel za synem. Táta vysvětlil Mirachovi, že je čas, aby se šel vykoupat. Blonďáček bez odmlouvání přikývl.

Zatímco Draco s Mirachem zmizeli v koupelně, Hermiona si kladla mnoho otázek. Většina z nich směřovala právě k Mirachovi, ale když se s ním Draco vrátil, hodila je za hlavu.

„Tati, jsem už unavený. Přečteš mi dneska pohádku?" žadonil smutně blonďáček.

„Mám ještě něco na práci. Co takhle zítra?" vymlouvat se Draco, i přestože se cítil hrozně.

„Já ti jí klidně přečtu, pokud bys chtěl," nabídla se Hermiona a věnovala chlapci úsměv. Nikdy dětem nepředčítala, ale věřila, že to bude brnkačka.

„Tak dobře," souhlasil Mirach.

Blonďáček popadl do ruky knížku a předal jí Hermioně, kterou hned na to začal tahat ze sedačky. Hermiona se zasmála a nechala se zvednout. Mirach se cítil jako silák a ukazoval tátovi svaly, které stejně neměl.

Draco zůstal v místnosti sám. Zavřel oči a představoval si dům, který z téhle chatrče chtěl vytvořit. Doopravdy to samozřejmě chatrč nebyla. Byl to prostě jen velmi starý dům. Místnosti pomocí kouzla krapet zvětšil. Zdi oživil barvami a rodinnými fotkami. Jemná vůně lahodila jeho čichu. Když však oči otevřel, byl zpátky tam, kde byl. V malém obýváku, který byl propojen s chodbou a kuchyní pomocí velkých obdélníkových průchodů. Barva na zdech se loupala a pod ní byla další vrstva barvy. Očividně tyhle zdi byly několikrát natřeny, ale nikdo předchozí barvu neseškrábal.

Zmijozel si povšiml, že hlas, který vycházel z vrchu, utichl. Šel je proto zkontrolovat. Když vstoupil do místnosti, spatřil Hermionu, která svírala Miracha v objetí. Jejich hnědé oči byly zavřené, oba usnuli. Otevřená knížka ležela na posteli. Draco jí zavřel a položil na noční stolek. Sfoukl všechny svíčky a opustil ložnici.

Ten večer poprvé neměl strach. Věděl, že jsou oba v bezpečí. Poprvé, po velmi dlouhé době, se rychle a bezstarostně ponořil do svých snů. Už dlouho se mu nezdál hezký sen. Budil se s nočními můrami, tak jako často i jeho syn. Jenže tentokrát slyšel smích. Viděl odlesky barev. Žlutá i oranžová se mísila s hnědou a červenou. Draco přesně věděl, co tyhle barvy znamenají. Nechal se ve snu unášet.