Náš malý sen |Dramione

31. kapitola

„Nechte mě!" křičel Lucius a máchal rukama ze strany na stranu.

Draco ucítil palčivou bolest ve své hlavě a musel si rukou zatlačit na místo, které ho tolik bolelo. Před sebou spatřil mladou čarodějku, která se k němu skláněla a hůlkou mávala nad jeho rukou. Její pohled byl soustředěný. Blonďák nic neříkal, jen pozoroval její černé vlasy, které se tolik podobaly havraním křídlům. Slečna Greengrassová, sestřenice Astorii, se jemně dotýkala Dracovi zlomené končetiny a s troškou soustředěnosti se jí snažila vrátit do normálu. Draco si nemohl nevšimnout podoby s Astorii. Dlouhé černé vlasy se dotýkaly zaprášené podlahy a její hnědé oči kmitaly z místa na místo.

Zmijozel jemně zasyčel, když mu křuplo v ruce. V tu chvíli však pocítil úlevu. Jeho ruka byla zase zdravá. Deborah se dotkla jeho tváře a usmála se. Draco si nemohl nevšimnout, jak si mne v rukou nějaký přívěsek. Když ruku spustila dolů, spatřil havrana na modrém kameni. Havraspárka se natáhla pro cosi, co měla ve své tašce a brzy přiložila Dracovi láhev s vodou k ústům.

Luciusovi docházeli síly, a tak byl brzy přemožen a jeho ruce byly svázány kouzelným poutem. Očima přejížděl po místnosti a snažil se najít svého syna. Dům se množil kouzelníky.

„Zavolal jsi je!" vyštěkl starší Zmijozel do místa, kde viděl Draca naposledy. Prach už pomalu opadl, přesto jeho zrak nebyl po malé bitvě dobrý.

„Ano," odpověděl s klidem Draco a dál se nechal starat o svá zranění.

Dva kouzelníci z Ministerstva kouzel, jenž měli na starost Luciuse Malfoye, postávali se vztyčenou hůlkou a dívali se po zbytku jejich spolupracovníků. Dokud nepřišel signál od vyšších řad, nemohli se z domu ani hnout. Lucius si je prohlížel a co chvíli ušpinil jejich zelené hábity slinami. Menší kouzelník s baculatým bříškem překračoval z jedné nohy na druhou a po každé slině přivřel své oči, přičemž jedno bylo plně černé a na to už roky neviděl. Větší kouzelník svíral svou pěst a zhluboka dýchal. Když už měl plášť svého hábitu zcela poplivaný, poškrábal se na vousech a praštil Luciuse do tváře tak, že se skácel k zemi. „Nech toho," dodal ten hromotluk klidným hlasem a otočil se zpátky.

„Hermiona?" zajímal se Draco, zatímco přejížděl očima z rohu do rohu. Svou hnědovlásku však nespatřil.

„Starají se o ní nahoře. Nehezky se praštila," vysvětlila Deborah klidným hlasem, jako kdyby Dracovi nevyčítala, že si tak brzy našel náhradu za Astorii.

„Mia?" vzpomněl si Draco a užuž sebou cukal, aby se dostal z jejího sevření. Malého chlapce nikde neviděl.

„Našli jste malého chlapečka?" zakřičel Havraspárka.

Všichni kouzelníci zakroutili hlavou. Draco se vymrštil na nohy a začal volat na svého syna. Brzy všichni pochopili, že v tomto domě chybí důležitý člen rodiny.

Než se někdo stihl zeptat Luciuse, dva kouzelníci jej přemístili na Ministerstvo kouzel. Blonďák otvíral každičkou skříň v domě, avšak brzy pochopil, že jeho dítě tady zkrátka není. Deborah společně s vysokou čarodějkou hned zareagovaly a daly se do hledání kolem domu.

Draco se chopil své hůlky a vyběhl ven v zakrváceném oblečení. Chlad pociťoval na své bílé kůži. Zastrčil hůlku do kapsy u kalhot a rozběhl se k lesu. Dlouhá stébla trávy mu omezovala rychlejší běh. Kalhoty měl zablácené a chladné. Jakmile doběhl do lesa, zmocnil se ho strach. Les byl hustý a temný. Nahmatal zpátky hůlku a pomocí kouzla si vyčaroval malé světélko, které připomínalo sluníčko, a šlo s ním. Les neskrýval ani jednu cestičku, po které by mohl kráčet. Podlézal křoví, přelézal spadlé větve a stromy. Sem tam uslyšel nějaké zvíře, častokrát sovu. Les jej pohlcoval stále víc a víc a on ztrácel naději, že by mohl svého syna tady najít. Klepaly se mu zuby a on se cítil malátný. Jakby taky ne, měl hlad a žízeň a nehezky se praštil při pádu do hlavy. Najednou měl pocit, že se ztratil a neví, kudy kam. Slyšel už jen své vlastní kroky a tlukot srdce. Jednou rukou si ťukal do nohy, druhou měl nataženou a připravenou kdykoliv vyslat kouzlo.

Blonďák se zachytil o kůru stromu. Zatočila se mu hlava a on si promnul své spánky. Světélko začalo obíhat jeho hlavu a on několikrát zamrkal. Snažil se pochopit, co mu chce říct. Z ničeho nic se zastavilo před jeho tváří a on musel čelit nepříjemnému záření. Ze světla ho rozbolely oči a on musel vzhlédnout nahoru. Tam v korunách stromů spal na lůžku z větví a listí malý chlapec jako zabitý. Dracovi se rozbušilo srdce tak, že vnímal jen tlukot.

„Wingardium leviosa!" vyslal Draco na malého blonďáčka.

Chlapeček se vznesl a Draco jej s velkou námahou musel snést dolů. Věděl, že se musí hodně soustředit, jinak by bylo kouzlo zrušeno a Mirach by spadl z velké výšky. Dal do něho všechnu svou sílu, i přestože se cítil neskutečně slabý. Blonďáčke dopadl na studenou zem, nehýbal se.

„Enervate!" pokusil se Draco, avšak chlapeček svá hnědá očka neotevřel.

Draco s ním začal třást ze strany na stranu. Nikdy v životě nepocítil takový strach, takovou beznaděj. Křičel přes celý les a i dál třásl s Mirachem. Draco přitiskl své ucho k jeho hrudi a snažil se zachytit tlukot srdíčka. Nic. Naklonil se k dítěti, ucpal mu nos a zkusil umělé dýchání. Nic.

„Expecto patronum!" zakřičel Draco.

Z hůlky vyskočila vydra. To bylo vůbec poprvé, co Zmijozel vykouzlil patrona, stejného patrona, jako měla Hermiona. Vydra se několikrát obtočila okolo Draca a poté vyběhla do dáli. Blonďák sledoval vzdalující se světélko a postupně zavíral své oči. Přitiskl se k malému chlapečkovi a svíral jej v náruči. Neuměl si představit život bez něčeho tak dokonalého.