Náš malý sen |Dramione

30. kapitola

„Takovou účast jsem nepředpokládal," zachechtal se klidným hlasem Lucius.
„Odlož tu hůlku, synu, stejně bys mi neublížil," vyzval jej a usrkl si kávy, která mu chladla v ruce.

Draco stáhl ruku k tělu a odvážnýma očima probodával Luciuse, který si prohlížel těhotnou hnědovlásku. Hermiona seděla jako zmražená a tiskla si pravou ruku v bříšku, tou druhou se opírala o kraj židle. V domě panovala atmosféra, kterou musel Draco snášet na Malfoy Manor. Otcova přítomnost mu znovu připomněla několik let v jeho tyranském držení. Suše polykal a snažil se rychle přijít na řešení, jak dostat Nebelvírku pryč, alespoň do ložnice.

„Proč mě nenecháš svobodně žít?" zasyčel Draco a zkřížil ruce na prsa, aby vytvořil pozici někoho, kdo nemá strach.

„Proč nám pořád ubližujete?" vnořila se do nepříjemného rozhovoru hnědovláska.

Lucius se zasmál hořkým hlasem. Položil hrnek na stůl a elegantně se postavil. Odložil svou vycházkovou hůl na židli a s mírným kulháním se začal procházet po přízemním patře. Nakoukl do skříněk v kuchyni, přejížděl prstem po nábytku a s každým zvednutím ukazováčku zkontroloval, zda má prst od prachu. Jeho chůze byla klidná, stejně jako jeho nicneříkající pohled. Každičkou fotografii v rámečku zvedl a prohlížel si ji. Došel k dětským hračkám, které patřily jeho vnukovi, a jen nezištně si je prohlédl. Hermiona s Dracem mlčely. Možná by to ticho trvalo věčně, kdyby Lucius nenahmatal v kapse od kalhot hůlky. Napřáhl se ke stropu a s jednou vyřčenou formulí rozbil každičké sklo ve fotorámečku. Fotografie se zřítily k zemi.

„Nepamatuju si, že bych kdy tobě ublížil," zašeptal Lucius a hůlkou přejel po bílé tváři hnědovlásky.

„Zničil jste mi vzpomínky!" vykřikla Hermiona a praštila Luciusovi do dřevěné hůlky.

Lucius stočil jeden koutek rtů nahoru a oči lehce přivřel. Hůlkou přetočil mezi prsty a hned jí vložil zpátky do kapsy od černých společenských kalhot. Rukou si projel vlasy, aby vypadaly stejně, jako když vstoupil do domu, a otočil se na blonďáka, který ještě stále stál na stejném místě. Jeho tvář zbledla.

„Neřekl jsi jí to," konstatoval Lucius. Žádný otazník, jen jistota v hlase.

Nebelvírka se napřímila a přejížděla očima z jednoho Zmijozela na druhého. Lucius si zkřížil ruce na prsa, stejně jako jeho syn, a s úšklebkem vyčkával na odpověď mladšího Zmijozela. Draco došel k židli a opřel se o její opěradlo.

„Není to důležité," zakuňkal Draco a jeho odvaha najednou klesla pod bod mrazu.

„Draco, co zase nevím?" naléhala Hermiona s rozhodnýma očima, které jasně dávaly najevo, že chce odpověď znát.

„Neřekl jsi jí, že jsi jí vymazal paměť?" zeptal se zákeřně Lucius, zatímco kýval z jedné strany na druhou a pozoroval dva mladé kouzelníky.

Hermiona vytřeštila oči a zhluboka dýchala, aby uměla pořádně zpracovat informaci, kterou jí právě řekl někdo, koho z celého svého srdce nenáviděla. Draco zvedl svou ruku a mnul si čelo tak, že za chvíli bylo celé červené.

„Slyšíš mě Hermiono?" optal se Draco jen v její hlavě.

Hermiona zavřela oči. Netušila, že Draco ovládá tuto stránku magie. Neodpověděla mu, jen přikývla a dál pozorovala Luciuse, který stál s naprostým klidem a s pocitem, že má všechno ve svých rukou.

„Miluju tě, ano?"

Blonďák vytáhl svou hůlku a bez jediného zaváhání vystřelil po svém otci kletbu: „Deprimo!". Strčil do Hermiony a ta spadl ke kuchyňské lince tak, že byla chráněná.

Pod Luciusem se sesypala podlaha, on se však zachytil o její kraj. Pomocí kouzla se dostal v okamžiku zpátky na nohy a také vyslal po svém synovi kletbu: „Everte stativ!"

Blonďáka kletba odmrštila ke zdi a on se sesypal na zem. Dopadl na levou ruku, která v mžitku vypadala, že bude muset zpátky srůst. Draco zamrkal a slepě vyslal další kletbu: „Petrificus totalus!"

Lucius kletbu odrazil a jen se zasmál. Kouzelníci po sobě vysílali kletby a dům se měnil na bitevní pole. Ze stropu odpadávala omítka a všude se nesl nepříjemný prach, jenž štípal v očích. Hermiona se svíjela v rohu kuchyně s krajem trička přiloženým k ústům. Viděla jen obrysy dvou kouzelníků. Bolel jí bok, na který dopadla a jediné, na co v tu chvíli mohla myslet, bylo miminko a Mirach, který spal ve vrchním patře. Levou ruku si přiložila k boku a postavila se pomalu na nohy. I přestože dům nebyl vůbec velký, ani jeden z nich si hnědovlásky nevšímal. Hermiona se zlehka skrčila a tichými kroky došla ke schodišti. Ještě jednou se ohlédla, ale ani jednoho z nich nezahlédla. Bolest se jí šířila i do levé nohy. Otřela si zpocené čelo a chytila se zábradlí. Neuměla vyvinout větší rychlost, a tak s pomalými kroky stoupala výš po schodech. Nohy jí co chvíli přestávaly poslouchat. Už byla téměř nahoře, když uslyšela další kletbu a celý dům se zatřásl. Podklouzla jí noha a ona se bouchla o roh posledního schodu. Vykřikla bolestí a stiskla si místo na břiše, kde se bouchla. Zadržela všechny slzy, které se chtěly dostat ven a postavila se na vlastní nohy. Když zhlédla dolů, viděla jen záblesky kleteb, které na sebe otec a syn sesílali. Otočila se zpátky a nahmatala stěnu. Se zavřenýma očima se dostala ke dveřím ložnice. Když však otevřela oči, malý Mirach v posteli neležel.

„Dost!" vykřikl Draco.

Oba kouzelníci se krčili u zdi na zemi a dotýkali se míst, která je bolela. Jako kdyby ani jeden neuměl porazit druhého. Otec a syn. Draco dvakrát zaťukal na podlahu svou hůlkou a všude se rozhostilo ticho.

„Nejsi to ty," vysoukal ze sebe Draco společně s kašlem, a pak se sesypal ke studené podlaze, která zchladila jeho krvavou tvář.

Blonďákovi slzy dopadly na podlahu společně s kapkami krve. Jeho tělo se třáslo, avšak on sám přestával vnímat. Ve své hlavě slyšel Hermionin křik a on se jej snažil vytěsnit z hlavy. Chtěl slyšet jen její smích. „Teď," těžce zašeptal a nechal klesnout svá víčka.