Náš malý sen |Dramione

20. kapitola

„Vstávejte!" křičel malý blonďáček a bouchal na dveře ložnice, kde na sobě leželi dva nazí zamilovaní kouzelníci.

Hermiona musela kousat svou ruku, aby nevydala jakýkoliv zvuk, který by Mirach mohl zaslechnout. Draco se tomu chtěl smát, ale také si zakrýval ústa. Jediná nevýhoda spojená s dětmi byla taková, že se občas vyskytly tam, kde neměli zrovna co dělat. Oba kouzelníci chvíli vyčkávali, a když zaslechly kroky směřující ze schodů, konečně se uvolnili. Draco si přetočil Hermionu na záda. Jeho rty se oddělily od Hermioniných a on v polibcích pokračoval až k jejímu klínu. Čarodějka si každý jeho dotyk užívala.

Vyčerpaně se od sebe oddělili a zhluboka dýchali. Blonďák zajel se svou rukou pod peřinu a dopřával Hermioně ještě trochu slasti. Jakmile zklidnili svůj dech, odebrali se do sprchy, ve které se k sobě tiskli. Horká voda stékala po jejich tělech.

Mirach uraženě seděl u stolu, zatímco vyčkával na snídani. Hnědovlásce se poprvé jeho chování nezamlouvalo, přesto netušila, jaký postoj má k malému chlapci zaujmout. Netušila, jak by reagoval Draco, kdyby ona vynadala jejich synkovi. V tu chvíli si uvědomila, že takové věci měli řešit už dříve. Jakožto biologická matka měla právo na to, aby se zapojila do výchovy Miracha, přesto se raději posadila ke stolu a zkusila v sobě potlačit nutkání.

„Děda!" vypískl malý chlapec.

„Kde?" vykřikli oba kouzelníci, když si uvědomili, co právě blonďáček řekl.

„V novinách," vysvětlil Mirach a ukázal na kouzelnické noviny, ve kterých se usmíval Dracův otec.

Draco si vzal noviny do rukou a očima přejížděl po textu. Lucius do novin poslal prosbu o pomoc s hledáním jeho syna, kterého nedávno zasáhla paměťová kletba a on je nyní prohlášen za blázna. Největší písmo patřilo větě, jež upozorňovala, že je Draco nebezpečný a unesl vlastní dítě. Blonďák praštil novinami o stůl a stoupl si k oknu, kde se opřel o parapet a rozdýchával článek. Nemohl uvěřit, že by byl jeho otec schopný udělat něco tak hnusného.

„Mirachu, jdi do ložnice," poručil mu naštvaný hlas jeho otce.

„Ale já ještě nesnídal," bránil se smutně blonďáček a ani se z místa nehnul.

„Vezmi si jídlo s sebou," navrhl Zmijozel a prsty klepal o parapet.

„Ale..." začal se znovu bránil Mirach a pohlédl na Hermionu, u které hledal zastání.

„Táta něco řekl, jdi!" poručila mu Hermiona zvýšeným tónem.

Mirach si vzal svůj talířek s jídlem a odešel do ložnice, kde naštvaně otevřel okno a jídlo zahodil do zasněžené krajiny, kterou tak moc chtěl ráno ukázat tatínkovi a Hermioně. Mezitím co se blonďáček schoval pod postel, Hermiona došla k Dracovi a zezadu ho objala. Blonďák se na ní otočil a políbil jí do vlasů. Oba věděli, že tohle Draca zničí. Přijde o slíbenou práci, do které měl hned po Vánocích nastoupit, i o dítě.

„Nemysli na to. Dokud jsme tady spolu všichni tři, tak nám bude dobře. Pravda se vždycky ukáže. Mysli teď na Vánoce, které oslavíme spolu," utěšovala ho hnědovláska, přičemž doufala, že bude Draco v pořádku. Jemně jej políbila.

„Můj vlastní otec," zaúpěl Draco a sesunul se k zemi.

Hnědovláska se posadila vedle blonďáka a silně jej sevřela v náruči. Draco se nestyděl za slzy. Měl už všeho plné zuby. Ptal se sám sebe, zda mu někdo vrací to, jak hrozně se choval na škole v Bradavicích. Přemohl jej strach a úzkost. Bál se o Miracha i Hermionu. Věděl, že teď je naprosto odepsaný. Věděl, že mu nikdo neuvěří. Po téhle zprávě se k němu všichni otočí zády.

Hermioniny snahy o útěchu nevedly vůbec k ničemu. Když odcházela do práce, Draco stále seděl na zemi a koukal do zdi. Přála si zůstat, avšak v nemocnici jí bylo potřeba a ona si volno vzít nemohla. Jakmile odešla za dům, přemístila se do Nemocnice svatého Munga, kde na ní čekalo mnoho pacientů s nejrůznějšími problémy.

„Mi?" zavolal Zmijozel na svého syna, neboť jeho společnost vyžadoval teď ze všeho nejvíce.

Malý blonďáček doběhl ze schodů a koukal na tátu pohledem dítěte, které má nejspíše strach. Draco k malému došel a sevřel ho do své náruče. Mirach objal tátínka a zabořil si hlavičku do jeho hrudi. Ouško nechal na jeho prsou a poslouchal bijící srdce. Dělal to tak nejraději.

„Chybí mi maminka," přiznal se Mirach a rozplakal se. Slzy se vsakovaly do Dracova trička.

Zmijozel vtisknul pusu do jeho vlasů a svěřil se, že mu také chybí. Procházel se po domě s Mirachem v náruči. Přestože se snažil jakkoliv svého syna utěšit, neuměl říct ani slovo. Musel si sám přiznat, že mu Astoria chybí, přestože k ní nikdy nenašel cestu, jako našel k Hermioně. Myslel na ní a snažil se vybavit si obličej, když byla ještě zdravá. Bylo tak nepříjemné myslet na to, že kdyby nepočali Scorpiuse, tak by ještě žila. Kletba se tak rychle naplnila a on ani nikdy neviděl své dítě vyrůstat. Přál si vidět jeho první krůčky, první slova. Jedinou útěchou bylo, že už Astoria je se svým dítětem a ono se svou maminkou.

„Mi? Hermiona mi řekla o té fotce, kterou ti zanechala," zahájil Draco rozhovor, když se konečně probral ze svých smutných vzpomínek. „Můžeš pro ní zajít?"

Mirach přikývl a táta jej pustil na zem. Zatímco blonďáček utíkal pro fotku, Draco vytáhl ze skříně, jež byla dostatečně vysoko, aby k ní Mirach nedosáhl, kupované sušenky. Nasypal celý obsah do misky a do hrnku nalil mléko, jež se perfektně hodilo k sušenkám. Když se Draco vrátil do většího obýváku, Mirach se válel na pohovce a svýma očima se snažil přinutit vláček, aby jezdil po kolejích, jež byly sestavené na zemi. O nepatrný moment se vláček několikrát posunul a blonďáček z toho měl nevyslovitelnou radost.

„Víš, Mi, jsou věci, které se občas nedají dobře vysvětlit a pravděpodobně všechno pochopíš později," řekl Draco a posadil se k Mirachovi, který v rukou svíral fotku, na které se Hermiona usmívá. „Hermiona k tobě měla blíž než kdokoliv na světě. Milovala tě už od začátku, víš?"

„Jako dřív než ty a maminka?" optal se zvědavě Mirach, ač nemohl tušit, co se snaží jeho tatínek říct.

„Milovala tě ještě dřív než já a maminka," přiznal Draco, „přesto tím nechci říct, že já ani maminka bychom tě nemilovali. Jen ta láska přišla trošku později," dořekl Draco. To bylo to jediné, co zvládl Mirachovi říct. Neměl v plánu mu zatěžovat hlavičku. Jen se jej snažil na odhalení připravit.

„Mám Hermionu moc rád. Ty taky, že ano?" zeptal se Mirach a stočil svůj pohled zpátky na fotku. Usmíval se od ucha k uchu, když se díval na sebe a Hermionu.

„Moc rád."

Hermiona se vrátila domů až večer, kdy se Draco díval s Mirachem na pohádky. Hnědovláska zamířila do sprchy, kde ze sebe smyla nemocniční pach, a převlékla se do pohodlného pyžama. Na stole na ní čekala připravená večeře. Zamilovala si znovu ten pocit, že na ní někdo doma čeká, že se má kam vracet. Všechny tyto maličkosti tvořily krásný celek. Ať už šlo o přivítání, večeři na stole nebo smích, jenž slyšela z obýváku.

Hnědovláska musela ještě u stolu vyřídit několik papírů do práce, a proto se nestihla s kluky koukat na kouzelnické pohádky. Jakmile však skončily, hnědovláska se nabídla, že uloží malého Miracha, který byl pořád nucen spát na gauči. Draco unaveně odkráčel do ložnice a Hermiona pomocí hůlky rozložila pohovku a nachystala peřiny. Mirach se rozběhl a skočil přímo do peřin. Nebelvírka jej přikryla a políbila na vlasy.

„Chybí mi maminka," zasteskl si opět blonďáček a několikrát zamrkal lesklýma očima.

„Maminka tě měla neskutečně ráda. Je normální, že se ti stýská. Co jsi měl na mamince nejraději?" zajímala se Hermiona, zatímco škrábala Miracha ve vláscích.

„Eskymáckou pusinku!" vykřikl Mirach, neboť na ní úplně zapomněl.

Hermiona se sklonila k chlapci a přiložila svůj nos na jeho. Chvilinku počkala, jestli Mirach nebude proti, on však sám začal třít nosem o její nos a usmíval se u toho od ucha k uchu. Hnědovláska ho nakonec pohladila po vlasech a sedla si vedle něj, i když původně měla v plánu jít spát. Chtěla být Mirachovu nablízku, když usínal.