Náš malý sen |Dramione

27. kapitola

Chladný vítr se opíral o zdi nemocnice, za jejímiž okny ležela v posteli zachumlaná čarodějka a jedním prstem si přejížděla po břiše. Měla strach, ale jakby nemohla nemít? Čím déle koukala do zdi, tím více přemýšlela nad tím, co za poslední měsíce prožila. Ani se nestihla vzpamatovat z rozchodu s Ronem a už jí svírala Dracova náruč. On sotva přišel o manželku a už líbal jiné rty. A měla syna. Malé dítě, které nemohla vychovat. Nic z toho nemohla být pravda, říkala si, zatímco sledovala malou mouchu, která si svobodně cupitala po zdi. Za uplynulé hodiny mohla přemýšlet natolik, že se ptala sama sebe, zda opravdu může něco cítit k Dracovi. Bála se, že je to jen hloupé pobláznění, které jí mělo dostat ze smutku, který prožívala po rozchodu. Přesto se všechny myšlenky točily hned k tomu blonďákovi, který se uměl vždy usmát tak krásně, že se Hermioně téměř podlamovala kolena. Tohle však Zmijozelovi říct nemohla. Při těch myšlenkách, že by snad blonďáka nemohla milovat, vytryskly Hermioně z očí hořké slzy. Potřebovala jeho náruč, potřebovala ho mít u sebe. Nebylo to jen pouhé poblouznění. Patřili k sobě odjakživa, jen si museli k sobě cestu znovu najít, i přestože byla plná trnů a střepů.

Lékouzelníci vcházeli do pokoje s různými zprávami a zase odcházeli. Hnědovláska se cítila jako zvíře, na které se chodí dívat mudlové do zoologické zahrady. Přesto se vždy falešně usmála a čekala na zprávu, že může jít domů. Ležet na jednom místě a nic nedělat bylo vysilující víc než jakákoliv činnost na světě. Raději by vymalovala celý dům, hodiny si povídala s Mirachem o vlacích nebo škrábala Draco po zádech, což z celého srdce nesnášela, ale když viděla jeho spokojený výraz, byla nakonec ráda, že udělala někomu radost.

Když po několika dnech vstoupila do pokoje lékouzelnice se zprávou, že si jí odpoledne vyzvedne přítel, už byla odpočinutá na dvě stě let dopředu. V posledních dnech se mohla už procházet po prostorech nemocnice, ale nenašla si nikoho, s kým by si mohla popovídat. Možná ani nechtěla hledat někoho. A tak trávila jen čas v knihovně zabořená do knih, které jí přišly zajímavé. Postarší knihovnice s velkým nosem a brýlemi ve tvaru dvou měsíců jí musela nejednou vyhánět v pozdních hodinách ven. Hnědovláska si zastrčila knížku do kalhot a spokojeně proklouzla kolem mrzuté knihovnice.

Blonďák postával v čekárně s růží a čekal, až hnědovlásku spatří v dlouhé chodbě. Co nevidět jí zahlédl po boku lékouzelníka, se kterým o něčem mluvila. Pán v bílém hábitu držel v rukou jakési dokumenty a ukazoval je Nebelvírce s klidným výrazem ve tváři. Draca zajímalo, co se ve složce píše, ale výraz Hermiony nebyl tolik klidný, a tak svou otázku jen spolkl a přivítal jí s pořádnou otevřenou náručí, do které se hnědovláska nechala vtáhnout a konečně se necítila tak sama, jako tomu bylo těch několik dní.

„Můžeme jít domů?" optal se Draco, když Hermionu pustil a prohlédl si jí od hlavy až dolů. Byla nádherná.

Hermiona přikývla a z poza rohu docupital domácí skřítek, jenž je měl přenést zpátky domů. Všichni věděli, že tohle bude nejlepší způsob, jak hnědovlásku přemístit zpátky. Přenášedla, letaxová síť či koště rozhodně nepřipadalo v úvahu, a tak se všichni chytili, udělali lidský řetěz a během jediného mrknutí oka stáli v obýváku, avšak už bez společnosti domácího skřítka.

„Už jsi zdravá?" zeptal se nadšeně Mirach, jakmile spatřil oba rodiče doma, a běžel obejmout Hermionu, která mu neskutečně chyběla.

„Už jsem zdravá," usmála se Hermiona a dřepla si, aby mohla blonďáčka k sobě pořádně přitisknout.

„To jsem rád, mami," zaradoval se blonďáček a odtrhl se od hnědovlásky. Ještě jednou se usmál, a pak se otočil a skočil zpátky na gauč, aby mohl dál sledovat mudlovské pohádky, které běžely na nějaké dětském programu v televizi.

„Mami?" zarazila se Hermiona a otočila se s nechápavým výrazem na Draca, který si skousával spodní ret a škrábal se ve vlasech. „Řekl jsi mu to," odtušila Hermiona.

Draco přikývl a přešlápl z jedné nohy na druhou. „Čím dřív, tím líp," vysvětlil Zmijozel a podíval se na Nebelvírku s omluvou v očích.

Hnědovláska stáhla rty do úzké linky a bez jediného slova se otočila a zmizela do ložnice, kde se s rychlým tepem svalila na postel. Netrvalo dlouho a do ložnice nakoukla blonďatá kštice. Draco za sebou tiše zabouchl dveře a posadil se vedle Hermiony, ta se však od něho odtáhla a schoulila se ke kraji postele.

„Měl jsi mi to nejprve říct," zašeptala naštvaně Hermiona, která ještě nebyla připravená na to, aby se Mirach dozvěděl pravdu.

„Už byl čas," vysvětlil Draco klidně a přisunul se k hnědovlásce, ta se však zvedla a vstala z postele.

„Jak to můžeš vědět?" vyštěkla Hermiona, zatímco couvala od Draca dál.

„Protože ho znám..." Draco se zasekl, chtěl ještě něco dodat, ale nedořekl větu. V tu chvíli se cítil hrozně. „Promiň."

„Lépe než ty," dokončila za něj hnědovláska větu. „Ale v tomhle jsme oba. Neměl jsi právo mu to říct beze mě. Sám jsi řekl, že jsme rodina, ale nechováš se tak," osočila jej hnědovláska s bílou tváří.

„Ale o co jde? Důležité je, že to vzal dobře," obořil se do ní blonďák naštvaně, zatímco házel rukama ze strany na stranu, jako kdyby chtěl někoho praštit.

„O to vůbec nejde!" vykřikla Hermiona, „ještě jsem si to všechno nestihla srovnat v hlavě. A jak bych pro něho měla být dobrou mámou, když s tím ještě nejsem smířená? Chtěla jsem si to všechno srovnat v hlavě, a pak mu to říct, ale ty jsi mě o tu možnost připravil. Vzal jsi mi jí bez mého souhlasu." Hermiona si otírala do rukávu slzy, které jí stékaly z lesklých hnědých očí.

„Byl tady Harry," oznámil tiše Draco bez jediné odpovědi na to, co právě Hermiona řekla.

„Co to má s tím společného?" zeptala se hnědovláska přes záplavu slaných slz.

„Uhodil mě. Myslel si, že jsem tě unesl. Teď je nejlepší, abychom všichni věděli celou pravdu," dořekl Draco a vstal z postele. Pohlédl krátce na Hermionu a pak se vytratil Merlin ví kam.

Hermiona zůstala v ložnici sama. Nenáviděla ho a přitom jej milovala a netušila, co má dělat. Přes slzy nic neviděla, ale pomalinku došla k posteli, na kterou se sesunula a propukla v hysterický pláč, který nešel nijak zastavit. Za dveřmi seděl Draco, který se z ložnice přemístil. Své nehty zarýval do dlaní. Bolelo ho slyšet Hermionu plakat. Prsty si přejížděl po spáncích. Přál si všechno zastavit. Přál si vrátit se do dětských let, kdy jeho největším problémem byl Harry Potter, kterého tak nenáviděl. Věděl, že správný chlap by se zvedl a šel jí obejmout, ale on takový nebyl a věděl, že nikdy nebude. Neznal něco takového. Jeho nikdy nedošel nikdo obejmout, když se krčil v pokoji. A tak jen vysedával zbaběle na zemi, poslouchal pláč někoho, koho tolik miluje, a přemýšlel, co je správné a špatné.

Večer přinesl déšť, který rozpustil sníh. Draco seděl v křesle a sledoval spící Hermionu. Tváře měla červené, pořád od pláče. Zvedl se ze židle a došel k posteli. Chytil hnědovlásku za ruku a zašeptal její jméno tiše do ucha. Hnědovláska se zavrtěla a otevřela lesklá očka, kterými musela několikrát zamrkat, aby zaostřila na blonďáka.

„Vezmi si mě," zašeptal blonďák a vtiskl Hermioně letmý polibek na prsty.

„Cože?" zalekla se Hermiona a opřela se o ledovou ruku.

„Vezmi si mě. Chci, abychom byli rodina. My čtyři."