Náš malý sen |Dramione

16. kapitola

Čas plynul rychle. Letní vzduch se začal mísit s podzimním. Přestože Hermiona chtěla znát odpovědi, nedokázala jít za Dracem hned druhý den. V práci si musela vzít volno, jinak by se zbláznila. Dá se s něčím takovým žít? Chtěla ho obejmout a podruhé ho neztratit, ale místo toho seděla v teplácích a svetru na gauči a dívala se na filmy. Bylo jí záhadou, proč se v každém objevovaly děti. Miminka, batolátka, předškoláci, školáci. Pokaždé se rozbrečela a přála si jít za Luciusem a zmlátit ho koštětem. Nejlépe tím nejnovějším modelem. Za dobu, co tady seděla, jí už napadlo tolik myšlenek, jak by se pomstila. Přes smrtící kletby po obyčejné mudlovské zbraně. Nakonec se jí nejvíce stejně líbily ty mudlovské pomsty a vraždy. Usoudila, že by pro Luciuse byla nejspíše potupa, kdyby ho zabila třeba pistole. Jen tak by mu hlavou proletěla kulka. Nikdo by se nic nedozvěděl. Hermiona byla naštvaná. Ztratila tolik let. Ztratila svoje dítě.

Hermiona se zamotávala ve svém vlastním zmatku. Myšlenky ji zaslepovaly všechny smysly a zalepovaly by je i dále, kdyby se jednoho odpoledne neukázal u dveří blonďák s úsměvem na tváři a s kyticí v ruce.

„Můžu ti něco ukázat?" optal se blonďák a podal Hermioně nádhernou kytici.

Hnědovláska přikývla a natáhla se pro kytici, když v tom Draco položil ruku na její rameno a společně se přemístili daleko od ruchu velkoměsta.

Nebelvírka neznala Dracovy plány, a proto byla velmi překvapená, když se přemístili do malé vesničky. Tohle místo bylo jiné. Neznala jej. Malá vesnička působila příjemně. Odněkud se ozýval zpěv.

„Půjdeš se mnou?" zeptal se Draco a ukázal směrem ke kopcům.

„Kde to jsme? A kde je Mirach?" zajímala se Hermiona.

„Ukážu ti to," slíbil Draco a jemně popostrčil Hermionu. Na druhou otázku neodpověděl.

Dvojice nenacházela slova. Jako by je zapomněli někde v Prasinkách. Cesta byla tichá, přesto toho cítili tolik, že nechtěli už dále nic skrývat. Byla jen otázka, kdy oba vybouchnou jako bomba. A přesto tu bombu polykali pořád dokola.

Za vesnicí se skrýval kamenný domek. Působil zanedbaně, přesto by jej mohl kdekdo závidět. Hermiona netušila, proč jí Draco vede zrovna tady, přesto byla ohromená tou nádherou. Něco v ní jí našeptávalo, že tohle místo znala, že tady trávila čas. Kolem domu se rozprostírala velká zahrada, jež pravděpodobně nebyla několik let opečovávaná.

„Tenhle domek," odkašlal si Draco, „jsme si koupili, když jsme se vrátili z Paříže. Snila jsi o menším domě s velkou zahradou a výhledem, na který se budeš moct dívat celé hodiny. Představil jsem si, jak sedíme u krbu, kolem nás pobíhá naše malé štěstí a pijeme kávu. V zimě bychom se podívali ven a mohli obdivovat skotskou krajinu. Koupili jsme jej, jakmile jsme ho uviděli. Hned jsi mi pověděla, jak se ti v hlavě vytváří myšlenky o životě tady. Ukázala jsi mi naši rodinu, velkou rodinu. Byl to náš malý sen."

Hnědovláska pohlédla na Draca, poté na dům. Bez jediného slova došla k brance, jež otevřela a vstoupila na zarostlou zahradu. Z kapsy vytáhla hůlku a jedním mávnutím se zanedbaná zahrada změnila v umělecké dílo. Stromy byly zasypané listím všech podzimních barev. Draco ucítil teplo a chtěl jej cítit i dál. Potřeboval jí, potřeboval Hermionu.

Nebelvírka toužila vidět víc. Odemkla dveře domu a vstoupila dovnitř. Nevkročila zde noha několik let a Hermioně z toho bylo smutno. Stačilo jedno kouzlo, aby se dům změnil v domov. V krbu se rozhořel oheň. Čím víc se toho Hermiona dozvídala, tím víc přicházela na to, o co všechno přišla. Zavřela oči a představila si, jak po dubových schodech utíká malý blonďatý chlapec s papírovým drakem v ruce a prosí tátu, aby šli ven. Ona sama sedí v křesle a v náruči svírá miminko. Draco přináší kávu na stůl a kolem sedačky pobíhá kočka. Všechno tak naprosto perfektní, tak krásné. Tak proč by nic z toho nemohla mít? Proč jí to někdo ukradl?