𝘾𝘰𝘮𝘦 𝘽𝘢𝘤𝘬, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱After 1⊰

Stál jsem tam jako každý jiný den. U zastávky, která byla dosti daleko od školy, ale velice blízko k divadlu, kam můj milý chodil na hodiny baletu. Byl pátek a on měl mít tedy hodinu. S pochybným úsměvem jsem se ohlížel k uličce, kterou by každou chvílí měl přijít a kterou jsem před nějakou dobou sám přišel. Nikdy jsem mu to neměl v plánu přiznat, co je mým důvodem a proč se zde vlastně často setkáváme. Bylo to tak prosté. Mým důvodem byl on. Drobný a usměvavý chlapec, můj milovaný hyung.

Mnoho z mých přátel si toho všimlo. Nebyli slepí, aby přehlédli ty pohledy, jaké jsem mu věnoval pokaždé, když se na mě nedíval a já měl tu možnost zkoumat jeho tvář. Znal jsem ji nazpaměť. Každou maličkost i nedokonalost, jak on tvrdil. Pro mě byl dokonalý naprosto celý. A proto jsem ho s takovou oblibou sledoval.

Ještě značnou chvíli jsem sledoval onu uličku, dokud u mých nohou nezastavil autobus a já byl nucen nastoupit. Se sluchátky v uších jsem obsadil místečko úplně vzadu, kde kupodivu nikdo nebyl jako obvykle. Prsty jsem poklepával do stehna v rytmu i přesto, že sluchátka nebyla připojena k mobilu. Byla to má pojistka, že nebudu rušen v pozorování okolí, které bylo na můj vkus až příliš klidné.

„Co posloucháš?" zaslechl jsem náhle a instinktivně sundal jedno sluchátko, když místo po mé pravici obsadil blondýn ve svetru pudrové barvy. Byl to hyung, Seokjin-hyung s nepříliš klidným obličejem. Prameny vlasů mu padaly do očí, ale on je nevnímal. Místo toho si přivlastnil jedno sluchátko. „Zajímavé."

Nad jeho činy a slovem jsem se musel pousmát i když mi bez mého platinového chlapce nebylo úplně do smíchu. Instinktivně jsem sluchátka zapojil a zmáčkl smyčku, aby se hudba přehrávala v náhodném pořadí. V hlavě se nám tak mohla linout tichá melodie písně o které jsem ani nevěděl, že ji vlastním. Její slova mě však nutila přemýšlet, až jsem málem přeslechl ta Seokjinova:

„Nevěděl jsem, že posloucháš něco takového." to já taky ne. Bez odpovědi jsem raději skladbu v půlce přepnul a nahradil ji tak svižnější v mém jazyce na rozdíl od té předchozí. Na to již slova neměl.

I přesto, že mi pomalu táhlo na dvacet ve mně mí přátelé stále viděli to malé dítě, co nemá o světě až takovou páru. Proto jsem se nikdy nezbavil zdrobnělin na mé jméno, které ovšem nejlépe zněly z úst mého oblíbeného hyunga.

„Chtěl jsem se jen zeptat, Kookie" začal, když se zdálo, že z mého mobilu již další slova nepřijdou a baterie hlásila jasnou nulu. „Neviděl jsi dnes Jimina?"

„Ne, proč?"

S povzdechem si stoupnul, jak to vždy dělá on, abych se chytil tyče a následně přešel ke dveřím ze kterých měl vyjít.

„Ptám se, protože nedošel na zkoušku." já vím. S těmito slovy jsem opustil autobus, který pokračoval dál. V mé hlavě nebyla Seokjinova slova, která mě neměla jak překvapit. Přeci jen jsem to věděl. Byla to kratičká pasáž z písně:

Moc dobře vím, že to, co dělám, není správný, ale nemůžu nechat toho.