𝘾𝘰𝘮𝘦 𝘽𝘢𝘤𝘬, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱After 7⊰

Nevím, co přesně jsem očekával, ale jistě by mi bylo příjemnější, kdyby přišli k nám a ptali se než sedět zde. Nepropalovaly mě jen oči vyslýchajícího policisty, ale i paní Park, mého otce a mých hyungů. Tae nervozitou poklepával o zem a neustále kontroloval čas na mobilu, který mu po krátké době byl zabavený a on se tak musel ohlížet po nástěnných hodinách.

Seokjin byl naprosto v klidu. Vyrovnaný a ztracený ve vlastních myšlenkách. Pak jsem tu byl já. Dokonalý herec, jenž stačil nadhodit pohled dítěte a málo kdo by řekl, že jsem jen prostý lhář a tajnůstkář. Výjimkou byl Jimin. Ten jediný to věděl, ale jediné, co nedokázal rozluštit byly ty city jenž jsem k němu vedl.

„Takže začneme," promluvil muž a z jeho tváře bylo patrné, že tuhle frázi používá dosti často. „Z časových důvodů tady paní Park, vás nebudu vyslýchat jednotlivě, ale tady teď a dohromady. Má s tím někdo problém?" ano.

Nastala ta chvíle a otázky. Kdy jste pohřešovaného naposledy viděli? Ve čtvrtek. Poslední čas? Bylo před půlnocí. Co bylo pak? Šel domů.

„Jeongguk byl tedy poslední kdo s Jiminem mluvil," vše si pečlivě zapisoval a přitom usrkával kávu z automatu. Nikomu nenabídl. „Prý šel domů, ale tam nedošel. Nic si s sebou nevzal, tedy pokud nepočítáme doklady." proč vyslýchají jen nás čtyři? Něco tady nehraje.

V celé místnosti vládlo ticho, které přerušovaly jen hyungovy frustrované nádechy a mé černé myšlenky, které ve mně hořely jasně. Stejně jako v té písni.

„Zdá se tedy že váš syn utekl z domu."

S pohledem malého dítěte jsem sledoval paní Park, která nás nenávistně sledovala, jako by veškerá předchozí léta hodila jen tak za hlavu. Musel jsem něco udělat, říct.

„Myslíš, že je to pravda, hyung?"

„Myslím si, že je to jen nějaká hra a Jimin se brzy vrátí." odpověděl mi s úsměvem Seokjin, ale v jeho tváři se mihl i stín pochybností. Věřili jsme, že se co nejdříve vrátí a tohle peklo skončí. Nebo aspoň oni tomu věřili. Kdo vlastně věří policii?

Pohledem nás skenoval jednoho po druhém jako by snad očekával, že z nás vyjde víc. Jako by se každou chvílí měl někdo přiznat, ale přitom jen čekal, až se otevřou dveře, přijde jeho kolega a beze slov mu strčí obálku.

Sledovali jsme, jak ji pomaličku otevírá a pak jen nakukuje dovnitř. Tohle napětí se mi v žádném případě nelíbilo a když nám dal povel k opuštění místnosti mé nohy mě vedly před policejní stanici. Zde jsem zhluboka dýchal, abych uspořádal své myšlenky, které se daly na pochod.

„Jsi v pohodě?" ne nejsem. Otočil jsem se na nově příchozího v podobě mého otce, který nesl na tváři ustaraný pohled. „Myslím, že už něco vědí, když vás tak vyhodili. Věř mi, brzy to bude zase v pořádku. Ten kluk si s vámi jen hraje." kdyby jsi tušil.

O pár minut později jsme byli zpět a já opět vzpomínal na text:

Můj černej oheň hoří jasně, možná že si v noci vyjdu ven.

„Jeongguku, nechtěl bys nám něco říct?"