𝘾𝘰𝘮𝘦 𝘽𝘢𝘤𝘬, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱After 5⊰

Neděle je přesně ten den, kdy na vás policie nemá náladu a můžete se akorát tak postavit na hlavu. Tedy alespoň tak mi to vždy přišlo. Dnes se ovšem stal zázrak a na mě tak blikala jedna textová zpráva a pak několik mess zpráv od jedné osoby na které jsem neměl v plánu odpovídat. Ale musel jsem.

AliTae: To nemyslí vážně? Myslel jsem si, že je to jen hloupý vtip!

Já: Ne Tae, tohle je realita.

Měl jsem přesně dvě a půl hodiny na to, abych se dostavil na policejní stanici, kde jsem měl mluvit o tom, kdy jsem Jimina naposledy viděl. Nechtěl jsem. Kdybych mohl, nejraději bych se zahrabal pod zem a více nevylezl. Ani za nic na světě jsem se nechtěl nikomu svěřovat s naší poslední konverzaci předtím, než odešel. Chtěl jsem, aby to bylo jen naše malé tajemství.

Přes opěrku židle viselo šedivé tričko, které v žádném případě nemělo být mým dnešním outfitem, ale vzhledem k mému nedostatečnému množství oblečení a jen mou vinou mi nic jiné nezbývalo. S povzdechem jsem tedy opustil pokoj a jen co jsem stál u dveří, mohl jsem zaslechnout matčin hlas:

„Máš všechno?" v jedné kapse doklady a v druhé mobil se sluchátky. Nic víc nemohlo být třeba. Tiše jsem scházel schody do kuchyně, kde na mě s utrápeným pohledem čekala, ještě k tomu s otcem jako mým odvozem, který kvůli blbosti přichází o své volno.

„Jak se cítíš?" zeptal se mě opatrně snad jako bych měl kousnout, ale já se k odpovědi neměl. Oba rodiče mi již jistou dobu naznačovali, že jsem odtažitý a málo komunikativní. Ovšem já za to nemohl. Nebo spíše jen z části.

Jak jsem se jim jen tak mohl svěřit, že mě nepřitahují dívky, ale chlapci i přesto, že nejspíš vedli podezření. Jak jsem jim mohl říct, že tyto pocity způsobil můj hyung, který je aktuálně nezvěstný? Nijak. Své pocity jsem raději v sobě dusil nebo se svěřoval Taemu. Mohl jsem i Seokjinovi, jenže u něj hrozilo, že by se prořekl, a to jsem opravdu nepotřeboval.

„Nedáš si něco k jídlu? Nevíš, jak dlouho se zdržíte." záporně jsem kroutil hlavou, ale mé vlastní tělo nehrálo stejnou hru. A tak se přede mnou objevil talíř zaplněný něčím, co jsem raději neidentifikoval a snědl. Bylo jisté, že to v nejbližší době ze mě rychle vyjde.

AliTae: Uvidíme se tam!

Ještě v chodbičce jsem spřádal plán na útěk, ale rychle to brzy vzdal. Připravený jako na popravu jsem se vláčel za otcovou postavou, když vtom jsem stál u auta a chtě nechtě do něj musel nastoupit. U domu pak stála matka s neutrálním pohledem a k jakémukoliv pohybu se taky zrovna neměla.

Nechtěl jsem poslouchat rádio, a proto jsem zapojil sluchátka. Nedal jsem jako vždy smyčku, ale rovnou najel na určitou skladbu. Byla mou energií a životem. Jako by byla o mně a její slova se stávala realitou:

My dva můžeme nabarvit celý město na modro.

„Kde si nechal svůj milovaný, modrý svetr pro štěstí? Dlouho jsem ho neviděl."