𝘾𝘰𝘮𝘦 𝘽𝘢𝘤𝘬, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Before 4⊰

Uběhlo sotva deset minut od jeho příchodu, když se otevřelo hyungem donesené sodžu, po kterém se sice nemohli opít, ale mohli být v náladě. Proto se hned prostorem roznášel přehnaný smích a hra na život se proměnila ve vzájemné vyhazování z trasy. Jako vzorné dítě, kterým jsem samozřejmě nebyl jsem se láhve ani jednou nedotkl stejně jako Jimin. Minutu poté, co o něj opadl veškerý zájem, se přemístil na barovou židli s mobilem a úsměvem na tváři.

Žárlil jsem na osobu, které přes zprávy věnoval takové úsměvy i když bylo jisté, že to ona osoba nemohla vidět. Pouze já. Zhluboka jsem se nadechl když jsem usoudil, že je načase tuhle bandu poslat domů a bylo mi opravdu jedno, že by se jim po cestě mohlo něco stát. Tedy těm, co jsem neznal, jelikož mé hyungy jsem v plánu vyhazovat neměl.

„Myslím, že je načase tuhle párty ukončit a padejte domů!" s pobavením mě sledovali asi jen dva chlapci, jak lezu na židli a pronáším ona slova po kterých jsem v sobě probudil sílu a je jako první doslova vyhodil ven. Bez námahy a dobrovolně už pak šel ten zbytek, co ještě pokřikoval po spícím Taehyungovi. Jen co se za nimi zabouchly dveře jsem si oddechl a tiše se vrátil, abych vymyslel co dál. Zůstal jsem tu tedy jen já, Tae a Seokjin. Jimin byl stále v části kuchyně.

Jako správný hostitel jsem tedy začal s přípravou pro jejich sladké sny. Z úložného prostoru pod gaučem jsem vytáhl polštář a peřinu, kterou následně přikryl to vytuhlé tělo hyunga, jenž sebou jen jednou pohlo a následně působilo jako mrtvé. Bez jakýchkoli slov jsem pak druhého hyunga-Seokjina dovedl do pokoje pro hosty ve kterém většinou spal Jimin, ale s tím jsem dnes měl jiné plány.

„Dobrou noc, Gukie," slyšel jsem ještě před úplným zavřením dveří a pak už má mysl existovala jen pro platinového chlapce, který naprosto ignoroval okolí a jen hleděl do svého mobilu. Tiše jsem si přisedl vedle něj, avšak na chat, který vedl jsem za nic na světě neviděl. Nezbývalo tedy než se zeptat a to rozhodně nebylo v pořadníku dne.

„S kým si píšeš?" vylekal jsem ho. Mobil v okamžiku zamknul a bez úsměvu a s vyvalenýma očima se otočil, aby na mě lépe viděl. Plné rty úzce od sebe a pramínky vlasů v očích. Takový pohled se mi dostal, až jsem se musel držet, abych prameny nezastrčil za ucho a rty nezlíbal.

„To je jedno," sám svými baculatými prstíky odstranil překážku z očí, aby si následně stoupl a pohledem mi jasně říkal a co teď? „Myslím, že půjdu domů."

„Nesmysl," stoupl jsem si těsně k němu, aby vynikal náš výškový rozdíl. Udržoval jsem v sobě nutkání chytnout ho za lokty a blíže přitáhnout, jak v romantickém filmu. Jediné co jsem však mohl dělat bylo ho sledovat, usmívat se a co nejdříve vyjít s pravdou ven. Dříve než mi skutečně uteče.

„Myslím," promluvil náhle a tak tiše, až jsem ho skoro přeslechl „Že bych ti měl něco říct." to já taky, Jiminie.