𝘾𝘰𝘮𝘦 𝘽𝘢𝘤𝘬, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Before 2⊰

Jako myška jsem se plížil prostorem po kluzké podlaze až do kuchyně, kde na mě čekal jeden růžový lísteček a peníze pod sklenicí. Tu jsem následně naplnil až po okraj vodou z kohoutku a přemýšlel co dál. Byl čtvrtek, pět hodin odpoledne a každou chvílí se tady mohl objevit někdo z mých přátel. Upil jsem ze sklenice.

Z vrchní police jsem vytáhl dvě misky, které jsem v závěru vrchovatě naplnil brambůrkami a křupkami. Podařilo se mi najít i popcorn a nějaké to sladké pití. Zbývalo tedy jen zapnout playstation, objednat pizzu nebo ohřát zbytky, kterých bylo v lednici na můj vkus, až přehnaně moc.

Ať moje následující činnost měla být jakákoliv, byla přerušena domovním zvonkem v opakujícím intervalu, který musel být slyšet až na druhou stranu města. S lehkým úsměvem jsem se tedy přesunul ke dveřím a jen co byly na škvíru otevřené se dovnitř cpal můj purpurově obarvený hyung s dvěma lahvemi sodžu.

„Jeonggukie!" křičel poté co si prorazil cestu kolem mého těla a následně zakotvil na tmavé pohovce. Neuměl být potichu.

„Taky tě rád vidím, Tae-hyung." s úšklebkem, který svedl jen on postavil jmenovaný nápoj na skleněný stůl a již si to mířil do kuchyně pro sklenice se slovy, jenž bych raději neslyšel:

„Ty zprávy jsi myslel vážně?" do úst si nacpal hrst brambůrek až mu bylo sotva rozumět. „Že mu to řekneš?"

Neodpověděl jsem. Jednak jsem nechtěl a za druhé mě vysvobodil zvonek, který již nebyl tolik agresivní a já věděl, že přichází můj nejstarší hyung v doprovodu mladíka jehož jméno jsem neměl nikdy zapotřebí si pamatovat. Takhle se to opakovalo ještě značnou dobu, dokud obývací prostor nezaplnila parta deseti chlapců. Z těch všech jsem znal ovšem jen Tae-hyunga a SeokJin-hyunga. Můj milovaný zde stále nebyl.

„JeongGukie, pojď si s námi zahrát!" křičel po mně hyung, když jsem se oddělil od kolektivu a vysedával na parapetu s nadějí, že zahlédnu mého platinového chlapce.

Naděje mě neopouštěla ani po osmé hodině a to byl ten čas. Zvonek se po dlouhé době ozval a já až přehnaně vystřelil ke dveřím, kde mě opravdu čekal pohled na zarudlou tvář mého hyunga. Sotva popadal dech a vysypával ze sebe slova, kterým jsem nemohl rozumět, jak jsem byl zahleděný do jeho perfektní tváře.

„Země volá, Kookieho!" po oné větě se zasmál, což v mém srdci vyvolalo poskok. Beze slov jsem se posunul, aby on vešel dovnitř a následně ho následoval do obýváku, kde byl přivítán hvízdáním a smíchem. Jistě padaly i otázky kde se zdržel, ale on se odpovědím bravurně vyhýbal.

Byl jsem zklamaný, když si můj milovaný místo mě vybral místo po boku tmavovlasého chlapce, jenž právě vyhrával nad Taem v Rocket League. Tahle hra mi přišla tolik pitomá, ale pokud je to bavilo, nechtěl jsem jim to brát. Ne pokud jsem mohl nepozorovaně sledovat Jiminovu dokonalou tvář a spřádat tak plán, jak učinit, abychom byli o samotě a já mu mohl říct o svých citech k němu. Noc před námi byla dlouhá a jistě nezapomenutelná. Tedy alespoň pro mě.

> Pokud to někdo nezaznamenal, tak prozrazuji, že se nám tu střídají dvě časové období.