𝘾𝘰𝘮𝘦 𝘽𝘢𝘤𝘬, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱After END⊰

„Vrať se, hyung..." šeptal jsem.

Byl jsem nucen sledovat, jak můj otec pevně svírá můj modrý svetr nasátý vodou a zbytky jeho krve. Nevím proč ho držel a rovnou nehodil do koše. Po jeho ustaraném pohledu nebylo památky a místo něj tam bylo zklamání. Tedy doufal jsem. Jak se mohl cítit po zprávě, že je jeho syn schopen vraždit? Do jisté míry.

A to jsem ještě neznal reakci matky, která se tu každou chvílí mohla objevit. Zavolal ji hned pár minut po pravdě. Nic neřekl. Jen slova přijeď, hned.

„Nechal jsi ho jen tak umřít?" mlčel jsem. Nechtěl jsem odpovídat a jen přemýšlet nad svými činy. Ohlédl jsem se po chlapci, který tu předtím nebyl a já v něm poznal mladšího bratra mé bývalé lásky. Bývalé. Jak jen to slovo bolelo, ale mohl jsem si za to sám. Co by bylo jinak, kdybych se jinak rozhodl? Neudělal onen čin.

Byl by doma? V jejím objetí a s úsměvem na tváři. Byl by šťastný, ale já ne. Zlomený a v slzách bez útěchy. Měl bych pouze kamaráda a již žádnou naději. To se mi nelíbilo.

Jeho tělo jsem té noci mohl perfektní skrýt, ale mě jako jediné napadlo ho pohřbít na dně vody. Jak jsem mohl tušit, že ten zpropadený svetr vypluje na povrch a upoutá tak pozornost? Asi tomu tak mělo být.

Voda smyla důkazy. Splnila svou část a mou bylo se zbavit onoho svetru. To se bohužel nevydařilo. Proč mě jen napadlo ho pohřbít sním, bylo tolik možností. Proklínal jsem se za své chyby a přitom se rozhlížel po tvářích kolem.

Paní Park brečela. Co jiného v tuhle chvíli mohla dělat? Schovaná v náruči svého muže a svými vlastními pažemi pak pevně držela svého nyní jediného syna Jihyuna. Pan Park mě sledoval. Doslova ze mě nespustil oči ani poté, co se musel jen trochu hnout. Stejně jako jsem zklamal svého otce, tak i jeho. Znal mě a toto by jistě nečekal.

Seokjin tu dávno nebyl. Hned poté, co pravda vyplula na povrch se vypařil a bylo jisté, že toto byl náš poslední společný čas. Už nikdy více ho nebudu moci nazvat hyung protože jsem ho též zklamal. Všechny.

Tae jako jediný jen seděl a bezmyšlenkovitě hleděl před sebe. Už nikam nepospíchal. Jen se snažil vše vstřebat a jaký pohled nyní na mě vedl byl ve hvězdách. Doufal jsem, že jednou budeme znovu přáteli.

Brečel jsem. Tak moc, až to bylo komické a já byl přece dobrých hercem. Slzy tentokrát byly pravé. Netušil jsem, co bude dál a co bude hlavně se mnou. Půjdu do vězení za vraždu nebo za neposkytnutí první pomoci? Tolik otázek všude a žádná odpověď.

Na mých zápěstí se v momentě objevily pouta. Kovové obroučky se mi zařezávaly do kůže hned poté, co jsem si zkoušel jejich funkci. Dostal se mi posměch, který značil jasnou prohru.

V hlavě mi tak už hrála jen poslední věta písně, která mě tím vším provázela a já tak věděl, že jsem již zašel moc daleko.

Miluju Tě možná až trošičku moc.

> Texty s písně od Lana Del Rey - Serial Killer