𝘾𝘰𝘮𝘦 𝘽𝘢𝘤𝘬, 𝙃𝘺𝘶𝘯𝘨 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱After 9⊰

Všechny oči padly na mě a očekávaly mou odpověď. Sledovala mě napůl rozzlobená a napůl smutná paní Park, překvapení hyungové a nečitelný pohled otce. A mě se to rozhodně nelíbilo. Proč mám jako jediný doprovod? Tolik otázek bez odpovědi a nakonec obálka, která ležela na stole bez porušení. Tedy do té míry, jak ji tam zanechal. Tak moc mě zajímalo, co se v ní píše.

„Nechtěl bys nám tedy ještě něco říct?" ne, v žádným případě. Sledovali mě a čekali. Na co vlastně? Až jim řeknu, kam se Jimin poděl? To sotva. Bylo toho na mě moc. Úzkost a slova. Teplota byla nízká, ale mně bylo horko. Všude bylo ticho, ale mě bolela hlava jako v naprostém hluku. Vzduch byl čistý a já sotva popadal dech. V krku jsem měl sucho a vše na mě dopadalo.

„Chci domů..." šeptal jsem tiše, když mé oči zvlhly a po tváři mi tak následně tekly teplé slzy. Rukama jsem objal vlastní tělo v návalu třesu, který mě popadl. Vše to dolehlo, ten šok. Otec sliboval, že za chvíli pojedeme. Ale já chtěl hned.

„Já ho miloval..." kolébal jsem se z jedné na druhou stranu a možná působil jako blázen. Cítil jsem dotek na stehnech, jak si ke mně kleká otec a s vráskou mezi obočím se ptá, co se děje. A já mu záporně kroutím hlavou. Nechci mluvit, nechci tu být. Chci domů. Pouze a jenom domů.

„Jeongguku, co se onu noc stalo?" hlas policisty byl pevný a dunivý. V mé hlavě hrál orchestr, který nehodlal přestat. Proč se ptá, když se zdá, že už to dávno ví?

„Já nevím, nevím co se stalo," lhal jsem „S Jiminem jsme se rozloučili a on odešel domů..." jen samé lži.

„Proč nepřespal u tebe?"

„Chtěl domů, stejně jako nyní já."

Mračil se. Mé odpovědi se mu nelíbily natolik jako mně. Opatrně jsem vstal, abych s tichým omlouvám se došel ke dveřím, ale než jsem stačil sáhnout na kliku mě vyrušil hlas.

„Jeongguku, dávám ti poslední možnost tady všem říct co se oné noci stalo, " povzdechl jsem si, ale mlčel. „Nebo to budu nucen říct sám. To bys chtěl?"

„Nebyla to má vina..." jako dítě jsem upadl k zemi a brečel. Cítil jsem ten dotek, jak se mě snaží uklidnit, ale já to nedával. Kopal jsem, křičel a to jen proto, aby neznali pravdu. Té jsem se však nevyhnul ani v otcově sevření. Musela na povrch jako ta největší špína.

„Dnes ráno jsme obdrželi telefonát o tom, že nalezli chlapce," kolébal jsem se ze strany a stranu. Na jazyku měl slova písně, ale bylo brzy, abych je křičel. Bylo pozdě si uvědomit svou chybu. „Podle dokladů se jednalo o vašeho syna, paní Park,"

Očekávali snad, že se ztratil a seděl jen tak někde v parku? Čekal snad na to, aby ho našli a on se vrátil domů? Spletli se. Všichni se nehorázně spletli. Jejich pitomá naděje se spletla.

„Upřímnou soustrast."

Takže pod rouškou noci zavraždím lásku.

„Zabil jsem svou lásku..." zašeptal jsem tiše.