Klečel jsem u nehybného těla, ležícího na silnici, obličej jsem měl celý od slz a potichu jsem šeptal, aby vydržel. Ten idiot, který tohle zavinil, hned odjel v jeho nablýskaném Lamborghini, garantuju mu, že až ho najdu, tak to nedopadne dobře, samozřejmě pro něj. Pamatuju si pouze některá čísla, z jeho SPZ, ale věřím, že je to dost na to, abych ho našel. Z mého přemýšlení mě vyrušil hukot sanitky. Když zastavila těsně před Harryho hlavou, vyskočili z ní 3 záchranáři. Dva z nich nakládali Harryho na nosítka a třetí semnou chtěl mluvit. Ptal se mě na všechno ohledně nehody a tak, asi aby se jim lépe diagnostikoval Harryho stav. Vše co jsem mu řekl, si zapsal na nějaký papír, která měl secvaknutý v oranžové desce. Nemohl jsem s nimi jet, prostě to nešlo, nevím proč, ani se mě nezeptali, jen zabouchli dveře a odjeli, jako bych neexistoval.
Nasedl jsem tedy do svého černého auta, několikrát jsem se nadechl a vydechl, abych také nezpůsobil nějakou nehodu a rozjel jsem se do nejbližší nemocnice. Cestou jsem ještě zavolal Nickovi, Harryho dobrému kamarádovi, vlastně byli nejlepší přátelé, něco jako já a Stan. Ani nevím, jak se Harry s Nickem seznámili, přece jenom Nick je jeden z nejslavnějších moderátorů v Británii, možná i ve světě a Harry je kluk, který studuje na pedagogické fakultě, je to zvláštní, ale nikdy mě to ani moc nezajímalo. Když jsem přijel do nemocnice, zahlédl jsem Nicka, který seděl na židli vedle nemocniční recepce. Byl tu nějak brzo, ale je pravda, že to má k nemocnici poměrně kousek.
„Ahoj“ pozdravil jsem ho a smutně jsem se pousmál. Odpověděl mi a společně jsme se vydali ke dveřím, na jejichž druhé straně se nacházel operační sál, na kterém Harry ležel. Posadili jsme se na bílé židle s modrým potahem, které tady byly skoro všude, a čekali jsme. Nick vypadal vážně zvláštně, oči měl od slz, jakoby tušil, že to Harry nepřežije, přitom vypadal nervózně a zároveň tak napůl spokojeně. A to bylo špatně, připadalo mi to zvláštní, měl bych to nechat být, třeba to byl pouze můj pocit, jsem hold hodně podezíravý. I tak jsem se ale musel zeptat, nedalo mi to. „Nicku?“ začal jsem a tím jsem prolomil ticho mezi námi. On zvedl hlavu a jeho pohled a podíval se mi do očí. „Ano?“ zeptal se sebevědomým hlasem. „Co se ti honí hlavou?“ vypustil jsem po chvilce. Nevěděl jsem, jak jinak se zeptat, aby to nevypadalo podezíravě, nebo tak. Nejspíše se mi to povedlo, sice vypadal zmateně, ale rozhodně ne naštvaně, kdyby si myslel, že ho obviňuju z toho, že je za Harryho zranění rád. Panebože, až teď jsem si uvědomil, jak naivní myšlenka tohle byla, no co, už je pozdě. „Cože, jak to myslíš Louisi?“ zeptal se Nick a trochu se pousmál nad otázkou, která před chvíli padla. Louis se plácl do čela, a potichu se zasmál. „Jsem debil, neřeš to.“ Hnědooký chlapec přikývl hlavou, jakože chápe, že je Louis ve stresu a tak se úplně nesoustředí na to, co říká. „Cítím se tak smíšeně, mimochodem.“ Odpověděl. To Louise zmátlo ještě víc, už se však nevyptával, neměl na to náladu, sílu a ani nárok. Nemohl Nickovi brát jeho úsměv, nevěděl proč na jeho tváři je. Po tom jejich debatování skončilo, oba dva se koukali do země a čekali na příchod někoho v bílém plášti a s diagnózou kudrnatého chlapce v rukou.
Netrvalo to ani pět minut a jejich prosba byla vyslyšena. Z poza rohu vyšel muž ve věku kolem čtyřiceti let a kráčel přímo ke stolu, kde seděli dva nedočkaví chlapci. „Dobrý den“ pozdravil a oběma se krátce podíval do očí. „Vy jste pan Tomlinson, správně?“ zeptal se lékař a díval se přímo na Louise. Ten pouze přikývl, protože nechtěl ztrácet čas. „Jste s panem Stylesem příbuzní?“ zeptal se muž na další otázku. Louis zvedl ruku, na kterém se mu blýskal zásnubní prsten a řekl něco jakože zatím ne. Doktor přikývl a začal „Váš přítel….“
Uff, tak co myslíte? Přežije to Harry? Já popravdě atím nevím:D Uvidíme. Hope you like it!<33 -Lucy
