*O týden později*
Harrymu už je o dost lépe, dokonce ho převezli na normální pokoj a tak ho můžu navštěvovat kdykoliv, teda jen v návštěvních hodinách, ale už to alespoň není omezeno na minuty. Docela mě znervózňuje fakt, že Harryho může navštívit plně kdokoliv, sice nevím o tom, že by měl nějaké nepřátelé nebo tak, ale prostě jsem až moc opatrný. Ano, jsem u něj téměř každý den a jediní lidé kteří tam chodí jsou Nick a Harryho rodiče, ale co když přijde někdo jiný, když budu na přednášce nebo tak? Jako třeba dneska, bohužel musím jít do práce, protože už i tak jsem se dost vymlouval a to se na univerzitě netoleruje, to znamená, že nebudu moct být s Harrym, vlastě ani Nick tam nebude, odjel teď na tři dny do Francie, kde bude moderovat nějakou show.
*Z pohledu Harryho*
Jsem tak rád, že už nemusím ležet na JIPce a nejsem pod každodenním dozorem sester, je to vážně dost znervózňující, když kolem vás stále někdo lítá a ptá se vás, jestli něco nepotřebujete. Vlastně, stejnou péči mám i teď, akorát teď je to jiné, protože kolem mě poskakuje někdo jiný a to Louis což je samozřejmě v pořádku. Vážně se nenávidím za to, že jsem nedával pozor a nechal se srazit nějakým idiotem, Louis by si teď totiž nedělal starosti se mnou, ale s naší svatbou a to by bylo o hodně lepší. Vlastně už se nemůžu dočkat, až odsuď vypadnu, budu asi nejšťastnější člověk na světě. I když to už vlastně jsem, mám přece snoubence, které ho miluju, a řeknu vám není lepší pocit.
Nad svou zamilovaností do Louise bych přemýšlel ještě hodiny, jenže mě vyrušil telefon. Bylo to neznámé číslo, ale co, zvedl jsem to, kdyby to byl nějaký vtip, alespoň nějak zabiju čas.
„Haló?“ zeptal jsem se potichu. Jen jsem tajně doufal, že to nebude nějaké trapné vysílání z rádia, to bych byl vážně nerad.
V telefonu se ozvalo zašumění, potom telefon ztichl, jakoby se hovor přerušil. Už jsem chtěl telefon položit, když se najednou ozval něčí hlas, který byl na devadesát procent upraven přes nějaký hlasový editor. „Ahoj Harry, je mi vážně líto, že ti teď volám, ale musím tě varovat“ řeklo to něco na druhé straně telefonu. Zase se ozvalo zašumění a opakovalo se to co už dotyčný řekl, jako by to byla nahrávka. „Dnes tě navštíví někdo, kdo ti jde po krku už od chvíle, jak ses dostal do nemocnice, vlastně on zavinil tvé zranění, ano bylo to schválně.“ Zase se ozvalo z telefonu, docela jsem se bál a v krku se mi začínal dělat pěkně velký knedlík. Po chvíli dalšího zrnění nahrávka pokračovala „Dnes ti nic neudělá, to se neboj, bude se možná chovat mile, možná bude vyhrožovat, ale dnes přežiješ“ poté se hovor vypl a já jsem cítil kapky potu na mém čele. Nedalo se odhadnout, jakou rychlostí mé srdce bije, ale bylo to rychleji než kdy jindy. Natáhl jsem se k malému stolečku, který měla u sebe každá postel v pokoji a vzal sem si z něj kapesník, abych své čelo alespoň na chvíli zbavil nechutně slané tekutiny, která se tvořila díky stresu. Vlastně stres není špatný, ale jen když ho není takové množství, jinak může i zabíjet. Nyní byl promočený kapesník a vsadím se, že mé čelo také moc dlouho nezůstane v suchém stavu. Kapesník jsem odhodil zpátky na stoleček a snažil se pohodlně uvelebil v rozvrzané posteli. To však nebylo tak lehké protože stále jsem myslel na ten hovor, když najednou někdo zatáhl za kliku a dveře se pomalu otevíraly…
Pozn: No, takže asi tak, ale Harry žije!!!:-DD nechce se mi to po mě kontrolovat, tak snad to ujde:-) Hope you like it and luff ya guys! -Lucy
