Jsem příšerná, já vím, strašně moc se omlouvám, že jsem tak dlouho nic nepřidala, vážně nevím, co se semnou děje, ale poslední dobou si prostě nejsem schopna uděolat na psaní čas a ani nevím, co bych měla do dalšího dílu napsat a prostě, je toho strašně moc. Každopádně, je tady devátý díl a doufám že se vám bude líbít♥
/PS: děkuju za překročení 1000reads jste skvělí♥♥
Budu ráda za ohodnocení komentářem:-)
-Lucy
__________________
*Pořád Nick*
„Potřebuju s ním mluvit o samotě a to odpoledne nebude možné, To zaprvé. A za druhé, jak by vám asi bylo, kdyby váš nejlepší přítel ležel v nemocnici a nějaká uječená sestra, by vás nechtěla pustit dovnitř.“ Vyhrkl jsem ze sebe tak rychle, že jsem se ani nestačil divit. Popravdě, vrchní sestra na tom byla podobně, až na to, že její pleť chytla ještě tmavší odstín rudé barvy. „Jo, a mé jméno je Nicolas Grimshaw“ dodal jsem mým typickým, vycvičeným a profesionálním tónem. Sestra se nadechla a řekla „Tak dobře pane Grimshawe, máte deset minut, ani o vteřinu víc, na to dohlédnu!“ řekla ta ježibaba, otočila se na patě své pantofle a odkráčela zpět, odkud přišla. ‚Tak tohle jsem nečekal, první ječí jak pomátnutá a potom mi stejně dovolí jít dovnitř.‘ Pomyslel jsem si pro sebe, když jsem kráčel k velkým skleněným dveřím, které vedly do části nemocnice, kde Harry ležel. Trochu mi ta hádka s vrchní sestrou připomínala hádky s kluky, se kterýma jsem si to potom rozdal. Až na to, že ti kluci byli mladí a sexy, ta sestra ani náhodou. Nevěděl jsem, jestli se nad tou myšlenkou mám zasmát, nebo pozvracet. Vyhrál smích.
*Louis*
Seděl jsem tedy na gauči, potaženým bílou kůží, v ruce jsem měl šálek mého oblíbeného černého čaje ve velkém barevném hrnku a poslouchal jsem, jak mi můj kamarád líčí situaci z víkendu stráveného u svých rodičů. Bylo skvělé tam s ním jenom tak sedět, povídat si o všem možném a nestarat se o to, kolik je hodin, nebo jestli jsem už opravil všechny písemky. Jo, jak já miluju víkendy.
*Harry*
Ležel jsem zády ke dveřím a koukal se ven z okna na nemocniční park, když někdo vešel. Docela jsem se bál otočit, protože teď není doba návštěv a personál nemocnice vždycky klepe, to znamená, že to musí být někdo, kdo je tady tajně. V hlavě mi blikalo jen jedno jméno, dokud dotyčný nepromluvil a já si pořádně oddychl. Nick. Ne, to nebylo to jméno, které ještě před chvílí v mé hlavě fungovalo jako alarm, byl to ten, kdo promluvil, konkrétně pozdravil. „Ahoj“ oplatil jsem mu, když jsem se otáčel jeho směrem. „Jak to, že tě tady pustili, vždyť návštěvy jsou až odpoledne“ zeptal jsem se dříve, než stihl cokoli říct. „ No použil jsem svůj šarm“ řekl docela vážně a potom se začal smát. „Jo, na tu ježibabu, jo?“ no vrchní sestru jsem viděl jen dvakrát a stačilo mi, vypadala jako někdo, kdo byl na plastice, která se brutálně nepovedla. „No, pravda, ale tak řekl jsem jí, že s tebou musím mluvit v o samotě a že to bude odpoledne trochu nemyslitelné, protože je víkend a tvůj přítel má čas,… a potom po mě začala řvát, no a stejně mě pustila“ dokončil Nick svůj nejrychlejší proslov v životě a profesionálně se usmál. Musel jsem se zasmát. Nick vypadal strašně vtipně, když mluvit tak rychle, že jen taktak popadal dech. „Hele prcku moc se nesměj, musím ti něco důležitého říct. Jo a ne, že se na mě za to budeš zlobit, i když na to máš právo“ řekl Nick a posadil se na okraj mé postele. „No budu se na tebe zlobit, jestli mám právo, ale tak vyklop to“ řekl jsem a zase jsem se zasmál. „No, nevím, čím bych měl začít, asi, jo už vím“ řekl a zhluboka se nadechl. Pozoroval jsem ho a čekal, co z něj může vypadnout. „Tak jo, teď se mi nesmíš smát. Já vím, že máš Louise a taky to chápu, ale dá se říct, že jsem se před nějakým časem zamiloval do kudrnatého Harryho, u kterého nemám šanci…“ řekl a já se na něj koukal jako by spadl z višně.
