Najednou se dveře zastavily a začal za nimi rozhovor mezi ženou a mužem, nerozpoznal jsem kdo to je, nezajímal jsem se, stejně to za chvíli zjistím, raději jsem se snažil co nejvíce zahrabat do tvrdé matrace nemocniční postele, věděl jsem, že je nemožné se schovat, ale čím hlouběji jsem byl, tím více v bezpečí jsem se cítil. Teda myslel jsem si to, byl jsem tak zmatený a vynervovaný, že jsem nevědě, zda je možné mít teď nějaké pocity. Je zvláštní, že já, jako student společenských věd, které zahrnují psychologii, nedokážu rozeznat, jak se cítím.
Hlasy na chodbě ztichly a to znamenalo, že se jedna z osob chystá do mého pokoje a to není dobré. Ani nevíte, co bych dal za to, abych tady ležel s někým, kýmkoliv třeba i otravným chlapem, hlavně, že by tady někdo byl, někdo kdo by byl svědek, jo sice v nahrávka v telefonu tvrdila, že se mi nic nestane, ale jak tomu mám věřit, vůbec nevím kdo to bude, třeba mu hrábne v bedně a rozřeže mě tady kudlou. ‚Panebože Harry, uklidni se.‘ říkal jsem si pro sebe a snažil se zhluboka dýchat.
„Dobrý den Harry“ pozdravila mě příchozí. Musel jsem si oddechnout a lehce jsem se zasmál, byla to zdravotní sestra. „Dobrý“ pozdravil jsem a hrabal jsem se z postele tak, abych se mohl posadit. Dobrá nálada“ zeptala se. Nejspíše reagovala na můj smích. ‚Kéž by‘ řekl jsem si v duchu, nahlas však vyšlo úplně něco jiného. „Samozřejmě, jako vždy“ snažil jsem se usmát, aby to bylo uvěřitelně, a myslím, že se mi to dokonce i povedlo. „To je dobře“ odpověděla usměvavá sestra. „Kdybyste něco potřeboval, tak zazvoňte“ řekla ještě a už mířila ke dveřím. Jenom jsem tiše přikývl a zase se sesunul, tak, abych ležel. „Hezký den, Harry“ řekla a zavřela dveře.
*Pohled Louise*
„…a to znamená, že závislost na internetu ovlivňuje vývoj lidské společnosti.“ Vysvětloval jeden ze studentů, kterého jsem vyvolal, nejspíš správně, vůbec jsem jej totiž nevnímal, pořád jsem musel myslet na Harryho a na to, jestli je v pořádku. Nebyl důvod, aby se něco stalo, ale nikdy nevíte.
„Pane Profesore?“ ozvalo se někde ze předních lavic a já se probudil ze svého přemýšlení. Nejspíš mě oslovit ten žák, který mluvil o souvislosti společnosti a závislostí. „Omlouvám se a děkuji za váš názor“ podíval jsem se neurčitě do místnosti, protože jsem si nebyl jist, s kým vlastně mluvím. Postavil jsem se ze své židle, abych mohl mluvit ke všem. „Pro dnešek je to vše, tady si každý vezměte papír se zadáním práce, děkuji vám za váš čas a přeji hezký den“ Rozloučil jsem se se studenty a zase se posadil. Rychle jsem házel všechny mé věci do kabely, abych mohl jít a zavolat Harrymu jak se má. Sice jsou v nemocnici stále návštěvy, ale trvá asi tři čtvrtě hodiny, než se tam dostanu a to už bych nestihl. Vytáhl jsem tedy svůj telefon a v kontaktech našel Harryho číslo. Klikl jsem na něj a rozešel se směrem k mému kabinetu, který se nacházel v druhém patře. Harry zvedl telefon, až jsem vyšel poslední schod, už jsem se doopravdy bál. „Ahoj Lou“ pozdravil mě. „Ahoj zlato, je všechno v pohodě?“ zeptal jsem se a už jsem odemykal dveře ke své pracovně. „J-jo jasně, p-proč by nemělo být?“ zeptal se a zněl hodně nervózně. Nevěděl jsem, jestli mu mám věřit, ale udělal jsem to. „Jen jsem se ptal“ řekl jsem a lehce jsem se zasmál. „Jo, jasně, všechno je super“ řekl Harry už trochu klidněji a slyšel jsem, jak se pousmál. Jo slyšel jsem to, když někoho milujete, tak jako já miluju Harryho, poznáte každý jeho pohyb, i když ho nevidíte. Je to takové propojení nás dvou.
Jako vždycky, jsem líná jako prase:-DD (pardon) no, takže to nehodlám kontrolovat, proto se omlouvám za chyby. Jinak děkuju moc za votes a komentáře♥♥ -Lucy
