*Louis*
Stál jsem tedy před domem, který se pomalu, ale jistě připravoval na rekonstrukci. V ruce jsem měl bonboniéru, jako pozornost. Mořské plody. Co jiného, než mořské plody bych mohl dát Stanovi. Absolutně je zbožňuje, řekl bych, že více než mě. ‚No dobře, tohle je absurdní.’ Zasmál jsem se pro sebe a prst natáhl k malému knoflíčku domovního zvonku. Protože jsem stál blízko u dveří, mohl jsem slyšet, jak se vevnitř ozývá známá melodie, oznamující nového hosta. Čekal jsem jen chvíli, než jsem za hrubým sklem uviděl rozmazanou siluetu mého kamaráda. Pak už se ozval jenom klíč v zámkové dírce a dveře se otevřely.
Stan zářil jako vánoční stromeček, vážně, ještě nikdy jsem ho takhle šťastného neviděl, no vlastně jednou, když jsem na maturiťáku souhlasil, že si s ním zatancuju. Jo, to byly časy, nosíval jsem proužky a Stan mi říkal zebřičko. Musel jsem se nad tou myšlenkou zasmát, bylo to asi před osmi lety a já si to pamatuju, jakoby to bylo včera. Byly to dobré léta, neměl jsem téměř žádné starosti, mohl jsem dělat cokoli a nikdo to nebral jako skandál profesora, protože jsem byl puberťák. Možná bych to chtěl vrátit, a možná ne, přece jenom předtím jsem neznal Harryho a můj život byl jiný. Připadal jsem si šťastně, ale vlastně to byla jenom iluze, teď už doopravdy jsem.
„Hej, Louisi, jsi přítomen?“ zeptal se Stan a mával mi rukou před obličejem. Já jen rychle zatřepal hlavou, rychle zamrkal a přikývl jsem. ‚Jo, promiň, jen jsem se zamyslel‘ řekl jsem a usmál se. ‚No jo, náš věčně zamyšlenej Tomlinson je zpátky, kdo by to čekal‘ řekl Stan s ironií v hlase a začal se smát. „No tak pojď dál“ dopověděl a naznačil rukou, ať vejdu.
„Jo díky, něco jsem ti přinesl“ usmál jsem se a podal mu bonboniéru. Tak jo, jestli mi před chvílí přišel, že moc září, teď bych musel oslepnout. ‚Mořské plody? Panebože jo, mňam, mám na ně strašnou chuť!“ zakřičel Stan strašně roztomile a pohledem skenoval matný obal, na kterém byla nálepka ‚Belgický výrobek‘ a vedle něj byla malá belgická vlaječka. „Tak si je otevři“ zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. Stan odtrhl pohled od dárku a podíval se na mě pohledem, ze kterého šel vážně strach. Takhle se na mě koukal asi půl minuty a pak procedil skrz zuby ‚Abys mi je mohl sníst?‘ a pohled zase vrátil zpátky, takhle vydržel ani ne tři vteřiny a začal se strašně smát. „No možná, ale mám tady ještě jedny pro Harryho, tak něco ujím jemu“ řekl jsem a zasmál jsem se, potom jsem prošel kolen mohutné tmavé skříně a sedl si na pohovku. „To mi připomnělo, nechceš za ním semnou zajít?“ navrhl jsem, zrovna když jsem z poza svého těla vytahoval polštář, který mě tlačil do zad, a tím mi nedovoloval se pohodlně opřít. „Hm, zajdu za ním někdy jindy, dneska už bohužel něco mám“ řekl Stan a usmál se.
*Nick*
„Mě, to ale nezajímá sakra, já odpoledne nebudu mít čas, proto tam chci teď“ zakřičel jsem na vrchní sestru, která už mi asi po padesáté vysvětlovala, že návštěvy dopoledne nejsou povoleny. „Pane, nemůžu vás tam pustit, neznám vaše jméno, to zaprvé a zadruhé, jestli tak nutně potřebujete pana Stylese navštívit, tak si čas udělejte.
Okaaaay guuuys. Fakt se omlouvám, jsem děsná. Každopádně děkuju všem, kteří tohle čtou a doufám, že další díl bude brzo. (nebude, ale doufat můžeme:-DD) Ve škole teď trochu nestíhám, už jsem stihla dostat 5 z chemie (nikdy jsem neměla ani 3 z chemie, takže je to blbý) :-DDDDDD Jsem si téměř jistá že ten začátek nemůže dávat smysl, jelikož jsem to psala asi na desetkrát, ale tak co:-D Hope you like it♥
