„…Váš přítel to přežil, bohužel stále není mimo ohrožení. „ vypustil doktor z jeho pusy něco, co mi ulevilo a zároveň stále stresovalo. Přežije to? Nebo to jsou pouze kecy, které mě mají uklidnit? Měl jsem v hlavě takový zmatek, že jsem nevěděl, jak se mám cítit. Každopádně, musel jsem ho vidět. Musel jsem vědět, že o mně ví. Musel jsem.
„Můžu ho vidět?“ zeptal jsem se s nadějí, že odpověď bude kladná. „Samozřejmě, ale dávám vám pět minut, oběma “ odpověděl. Já pouze přikývl a společně s Nickem jsme se rozešli k pokoji, ke kterému nás doktor nasměroval. „Tak běž“ řekl mi Nick před dveřmi pokoje s číslem 14. Nechápavě jsem se na něj podíval, vždyť přece jenom je to jeho nejlepší kamarád, je zvláštní, že ho nechce vidět. „Půjdu za ním až po tobě.“ Ujasnil mi a posadil se na bílou židličku, která byla určena pro návštěvníky nemocnice. Přikývl jsem a bez zaváhání jsem šáhl po klice a potichu jsem otevřel dveře. Když jsem spatřil Harryho, nebyl to on, vypadal tak vyčerpaně a tak bez života. Chtělo se mi brečet, ale držel jsem se, zůstal jsem pro něho silný. Nechtěl jsem, aby si myslel, že jsem to vzdal, to bych nikdy neuděl, nikdy bych nepřestal věřit, že to přežije.
Udělal jsem dva kroky a stál jsem přímo nad jeho křídově bílým tělem. Vypadal jako duch, slabý, ale přitom stále krásný. Jenže na tom teď nesešlo, hlavní bylo, že byl na živu, jeho srdce stále bilo pro mne a to mé mohlo bít pro něj.
„Ahoj Harry“ zašeptal jsem, i když jsem tušil, že neodpoví. Krátce jsem jej políbil a sedl jsem si na židli vedle něj. Mohl bych ho sledovat hodiny, i přes to, že tak bolelo vidět ho takhle, stále to byl ten chlapec, který mě miloval, i když byl bledý a pod očima měl obrovské kruhy od únavy. „Omlouvám se ti, můžu za to já , že jsi tady. Kdybych tam nebyl, neběžel bys, nic by se se nestalo, byl bys v pohodě, mohli bychom se konečně vzít a mít děti, být spolu až do smrti, ale ty jsi teď tady a já věřím, teda vím, že se nám tohle všechno jednou splní, jen to bude déle trvat a to je škoda víš, teda, samozřejmě počkám, čekal bych na tohle jak dlouho by bylo potřeba, jen mě to mrzí a..“ Blábolil jsem potichu a rychle, nejspíš by mi nerozuměl ani kdyby vnímal, ale na tom nezáleželo, hlavní bylo, že jsem řekl vše co jsem chtěl, teda téměř, dokud mě nevyrušilo zaklepání na dveře. Dotyčný ani nečekal a prostě věšel, byl to lékař a za ním stál Nick. „Omlouvám se Pane Tomlinsone, ale váš snoubenec musí odpočívat.“ Pouze jsem přikývl naposledy jsem se podíval na Harryho, políbil jsem ho na čelo a odcházel jsem. Nick Harrymu řekl pouze krátké „drž se kámo“ a zároveň semnou vycházel z pokoje. Šlo na něm vidět, že ho pohled na Harryho rozhodil, v očích měl slzy a jeho úsměv povadl. Vzal jsem ho kolem ramen a povzbudivě jsem se usmál, on přikývl a pokračoval směrem na parkoviště. Nick už odcházel ke svému autu, ale já ho ještě zastavil. „Nicku, promiň, že jsem tam byl déle“ řekl jsem, vážně mi bylo líto, že jsem tam strávil i Nickův čas, určitě mu chtěl také něco říct. „To je vpohodě kámo, zajedu tady znova, třeba mu už bude líp.“ Odpověděl Nick a usmál se. Taky jsem se usmál, objal jsem jej a vydal se ke svému autu.
Tak jo, další díl za který se strasně stydím, příjde mi takový o ničem:-D ale i tak doufám, že se líbí. Jinak děkuju za votes a komentáře u minulého dílu:-) -Lucy
