*Harryho pohled*
Po hovoru s Louisem jsem se cítil špatně, nechci mu lhát, ale zároveň ho nechci zatěžovat tímhle. Lou je totiž strašně starostlivý, více než moje máma a kdyby ten hovor byl jen nějaký vtip, Louis už by mě nikdy nepřestal skenovat pohledem všude, kde bych šel. Nejspíš bych mu to neřekl ani, kdyby to sranda nebyla, protože tohle je můj boj a já ho do toho zatahovat nemůžu, i když budeme manželé, teda doufám, že tohle ještě stihnu.‘ Jasně, že to stihnu, měl bys začít myslet alespoň trochu pozitivně, sakra‘ řekl jsem si pro sebe. Dořekl jsem to a najednou se rozrazily dveře a já věděl, že teď přišel čas na to, abych panikařil. Nebo že by ne? „Jé čau Ssss.“ Nedořekl jsem, protože mi příchozí zacpal ústa jeho rukou. „Jaký čau? Co si myslíš, vykej mi a neoslovuj mě jménem, Stylesi“ řekl něco, co mě vážně šokovalo, ale bral jsem to jako vtip a byl jsem v klidu. „Ale no tak, kámo, co je?“ řekl jsem s klidem „Tak za prvý, nejsem tvůj kámoš, za druhý vykej mi do prdele, nebo si podřežu tu tvoji usměvavou držku“ řekl vážně hnusně a já asi pochopil, že ten telefonát žádný vtip nebyl. „Omlouvám se“ řekl jsem a posadil jsem se, abych nevypadal hodně vystrašeně. Ale víte, popravdě jsem byl takzvaně posraný, šel z něj vážně strach, nikdy bych do něj neřekl, že je tak brutální. „Cekneš něco Louisovi a schytáš to“ řekl a odešel pryč.
Tak přesně teď přišel ten čas, kdy se musím rozhodnout. Musím se rozhodnout, jestli to mám Louisovi říct. Jo, jasně měl by to vědět, ale zklamal by se v tom člověku, který tu právě byl. Popravdě, to je mi vlastně úplně jedno, jen mu to nechci říkat, nechci aby se strachoval, nebo tak něco. Ne, prostě mu to neřeknu a budu dělat jakože nic, protože stejně když sem s ním, zapomenu na všechno, co mě trápí.
*Louis*
Seděl jsem ve své pracovně a připravoval si papíry na druhý den, když mi zazvonil telefon. Volal Nick. Lehce jsem na dotykovém displeji zmáčkl zelené tlačítko a z telefonu se ozvalo pouze „Jsi to ty Lou?“ zeptal se, jakoby si nebyl jistý s tím, koho před chvílí vytočil. „Jo jsem to já“ odpověděl jsem se smíchem. „Já jen, že se vracím už zítra, tak ať víš“ řekl Nick a zavěsil. ‚No dobře, tohle bylo divný.‘ řekl jsem si pro sebe. Chtěl jsem pokračoval v práci, ale když jsem uviděl telefon s Harrym na mé tapetě, musel jsem mu ještě zavolat, i když už je večer, stejně mu většinou trvá než usne. Vytočit teda jeho číslo a poslouchal zvonění, které se ozývalo v určitém intervalu. Najednou se přerušilo a z telefonu se ozvalo „Haló?“ byl to Harry, ale zněl, jakoby jsem ho probudil. „Ahoj zlato, jak ses měl?“ zeptal jsem se ho. On něco zamumlal a potom stálo unaveným tónem, řekl něco, jakože v pohodě. „A ty?“ zeptal se. Bylo vážně styšet, že je unavený a tak jsem ho netrápil. „Zítra si popovídáme, asi jsem tě vzbudil, že?“ řekl jsem a usmál jsem se. „Dobře“ odpověděl a hovor položil. ‚Děje se něco?‘ řekl jsem si pro sebe. Přece jenom on nikdy nechce položit hovor, vždycky se semnou hádá, kdo to udělá. Snad se nic neděje.
Promiňte holky, že je to krátké a ten konec na houby, já ho psala tak na rychlo abych mohla přidat další díl, takže se omlouvám:-) -Lucy
