LETOPISY NARNIE - LEV, ČARODĚJNICE A SKŘÍŇ [DOKONČENO]

4. Kapitola

„Ale kdo jsi?" tázala se královna znovu. „Jsi nějaký přerostlý skří- tek s oholenou bradou?"
„To ne, Vaše Veličenstvo," řekl Edmund. „Já jsem nikdy fousy neměl, jsem ještě kluk."
„Kluk!" opakovala ona. „Ty jsi tedy syn Adamův?"
Edmund neodpověděl. Teď už byl tak popletený, že otázku ani nepochopil.
„Vidím, že jsi především pitomec," pravila královna. „Odpověz mi konečně už jednou, pomalu mi dochází trpělivost. Jsi člověk?"
„Ano, Vaše Veličenstvo."
„A jak jsi vnikl na mé území?"
„Přišel jsem skříní, Vaše Veličenstvo."
„Skříní? Co to má znamenat?"
„Otevřel jsem dveře - a už jsem byl tady, Vaše Veličenstvo." „Ha!" pravila královna spíše pro sebe. „Tak dveře! Dveře ze světa
lidí! Slyšela jsem už o takových věcech. Na tomhle by mohlo všech- no ztroskotat. Ale je sám a nebude s ním těžká práce." S těmito slo- vy. se zvedla ze svého sedadla a pohlédla Edmundovi zpříma do ob- ličeje. Oči jí žhnuly. Zároveň pozdvihla svou hůlku. Edmund si byl jist, že teď se stane něco strašného, ale nemohl se ani hnout. Ale pak, když už se rozloučil se životem, si to královna zřejmě rozmyslela.
„Chudáčku malý," řekla najednou úplně jiným hlasem, „jaká je ti asi zima! Pojď, posaď se ke mně, zabalím tě do svého pláště a bude- me si povídat."
Edmundovi se to pravda nelíbilo o nic víc než prve, ale neodvážil se odporovat. Vystoupil na saně a posadil se jí k nohám a ona ho sta- rostlivě zabalila do cípu svého pláště.
„Což takhle něco teplého k pití," tázala se pak. „Dal by sis?"
„Ano, prosil bych, Vaše Veličenstvo," řekl Edmund, kterému jek- taly zuby.
Královna vytáhla ze záhybů svého pláště malinkou lahvičku, která vypadala jako měděná. Pak natáhla ruku a nechala z ní ukápnout jed nu kapku na sníh vedle saní. Edmund tu kapku na vteřinku zahlédl ve vzduchu - třpytila se jako diamant. Jakmile dopadla na sníh, zasyčelo to a na tom místě se objevila přepychová čiše plná tekutiny, z níž se kouřilo. Skřítek se shýbl a podal ji Edmundovi s úklonou a s úsmě- vem - dost nepříjemným úsměvem. Horký nápoj zvedl Edmundovi náladu hned po prvním usrknutí. Bylo to něco, co nikdy dřív neo- chutnal - něco náramně sladkého a hustého a lahodného; a rozehřálo ho to až do morku kostí..
„Nebudeš to přece pít jen tak, synu Adamův," ozvala se vtom krá- lovna. „Řekni, co by sis dal nejraději k jídlu?"
„Turecký med, kdyby to šlo, prosím, Vaše Veličenstvo," řekl Ed- mund.
Královna nechala na sníh dopadnout další kapku a na tom místě se hned objevila kulatá krabice, převázaná zelenou hedvábnou stuhou. Bylo v ní několik kilo nejkvalitnějšího tureckého medu. Sladká sous- ta se na jazyku jen rozplývala samou dobrotou a vůbec to bylo to nej- lepší, co Edmund kdy ochutnal. Teď už mu bylo dost teplo a úplně blaze.
Zatímco jedl, královna se ho na všelicos vyptávala. Edmund se zprvu snažil dbát na to, aby nemluvil s plnou pusou, ale brzy na to zapomněl a jedinou jeho starostí bylo spolykat tureckého medu co nejvíce. A čím víc jedl, tím větší měl chuť, a vůbec ho nenapadlo, jak to, že je královna tak zvědavá. Dostala z něj, že má jednoho bratra a dvě sestry, že jedna sestra už v Narnii byla a potkala tam fauna a že kromě jeho sourozenců nikdo o Narnii neví. Nejvíc ji zřejmě zaujalo, že jsou zrovna čtyři, a stále se k tomu vracela. „Jste určitě zrovna čtyři?" ptala se. „Dva synové Adamovi a dvě dcery Eviny, ani víc, ani míň?" A Edmund, pusu plnou tureckého medu, trpělivě odpovídal: „Ano, to už jsem vám přece říkal," a zapomínal ji titulovat Vaše Veličenstvo ale teď už se nezdálo, že by jí to vadilo.
Posléze byl turecký med pryč a Edmund fixoval očima prázdnou krabici, neboť si moc přál, aby mu královna nabídla ještě trošku. Královna pravděpodobně jeho myšlenky znala; ona totiž na rozdíl od něj věděla, že tenhle turecký med je kouzelný, takže každý, kdo ho jednou okusí, ho bude chtít stále víc a víc, a kdyby mohl, snědl by ho dokonce tolik, že by ho to zabilo. Ale nenabídla Edmundovi nic. Místo toho mu řekla: „Synu Adamův, moc ráda bych poznala tvého bratra a sestry. Při- vedl bys mi je?"
Můžu to zkusit," řekl Edmund bezmyšlenkovitě, oči stále upřené na prázdnou krabici.
„Totiž, přijdeš-li ke mně znovu - samosebou s nimi - budu ti moci nabídnout ještě trochu tureckého medu. Teď bohužel nemohu, třeba- že bych ráda. To kouzlo se nedá použít dvakrát za sebou. U mě do- ma, to ovšem bude jiná."
„A co kdybysme se vydali k vám domů hned teď?" navrhl Ed- mund. Když před chvílí vstupoval na saně, bál se, že ho královna od- veze na nějaké neznámé místo, odkud nebude umět trefit domů - ale teď už na ten strach úplně zapomněl.
„U mne doma, tam je opravdu krásně," pravila královna. „Jistě se ti tam bude líbit. Jsou tam celé sály tureckého medu. Ale co je důle- žitější, nemám žádné vlastní děti. Už dlouho hledám nějakého hod- ného chlapce, kterého bych vychovala jako prince a který by se po mně stal v Narnii králem. Jako princ by nosil zlatou korunu a od rána do večera by se cpal tureckým medem. A tys ten nejchytřejší a nej- hezčí mládenec, jakého jsem kdy potkala. Chtěla bych udělat prin- cem zrovna tebe - víš, příště, až přijdeš s ostatními na návštěvu."
„Proč ne hned?" zeptal se Edmund. Byl teď hrozně červený v ob- ličeji a pusu i prsty měl celé ulepené. Nevypadal ani zvlášť chytře, ani zvlášť hezky, ať už si královna říkala co chtěla.
„Já vím, ale když tě tam vezmu hned, nikdy už neuvidím tvého bratra a sestry," odpověděla mu. „A já bych tolik chtěla poznat tvoje roztomilé sourozence! Princem a později králem budeš ty, to se ro- zumí. Ale potřebuješ také šlechtice a dvořany. Z tvého bratra udělám vévodu a z tvých sestřiček vévodkyně."
„Ti za to ani nestojí," řekl Edmund. „A mimoto je můžu přivést někdy jindy."
„Jenže jakmile se dostaneš ke mně domů," pravila královna, „zce- la určitě na ně zapomeneš. Bude ti tak krásně, že ti ani nenapadne, aby ses obtěžoval s jejich hledáním. Kdepak. Musíš se do své země vrátit hned a potom ke mně přijít, ale s nimi, rozumíš! Chodit bez nich by nemělo cenu."
„Ale vždyť já ani netrefím zpátky," vymlouval se Edmund.
„Nic lehčího," pravila královna. „Vidíš támhletu lampu?" Ukázala mu ji hůlkou a Edmund uviděl pouliční svítilnu, pod kterou Lucinka
potkala fauna. „Přímo za ní vede cesta do světa lidí. A teď se podívej na druhou stranu," - ukázala mu opačným směrem, „vidíš ty dva vr- cholky támhle nad stromy?"
„Myslím, že jo," řekl Edmund.
„Můj hrad je mezi nimi. Takže až sem přijdeš příště, stačí najít lampu a ty dva kopce a pak půjdeš lesem stále rovně až k hradu. Až dorazíš k řece, drž se nalevo od ní. Ale nezapomeň - musíš přivést i ostatní. Musela bych se na tebe moc zlobit, kdybys přišel sám."
„Udělám, co budu moct," řekl Edmund.
„A mimochodem," řekla královna, „teď mi napadá, že bys jim ani nemusel o mně povídat. Bude to takové tajemství mezi námi dvěma, víš? Překvapíme je. Prostě je přiveď k těm dvěma kopcům - takový chytrý chlapec si pro to jistě už nějakou záminku najde - a až dorazí- te k hradu, řekneš jenom: 'Pojďte se mrknout, kdo tu asi bydlí', nebo tak něco. Myslím, že tak to bude nejlepší. Jestli tady tvoje sestra po- tkala nějakého fauna, mohla o mně slyšet všelijaké věci - víš, nějaké ošklivé pomluvy, kvůli kterým by se mě mohla začít i bát. Fauni toho napovídají... Tak, a teď..."
„Pěkně prosím," přerušil ji Edmund, „nemohl bych dostat jeden malinkej kousek tureckýho medu na cestu domů?"
„Kdepak, kdepak," zasmála se královna, „musíš počkat do příště."
S těmito slovy dala skřítkovi znamení, že se má pokračovat v jízdě; ale jak se saně hnuly, mávala na Edmunda a volala: „Příště! Příště! Nezapomeň! Přijď brzo!" dokud nezmizela z dohledu.
Edmund stále ještě hleděl za saněmi, když uslyšel, jak někdo volá jeho jméno. Podíval se po hlase a uviděl Lucinku, jak k němu běží lesem.
„Ede, Ede," volala, „tak ty ses sem taky dostal! To je príma. Víš co? My teď..."
„No dobrá," řekl Edmund. „Vidím, žes měla pravdu a že ta skříň je nakonec opravdu kouzelná. Jestli chceš, tak se ti omluvím. Ale kdes, prosím tě, byla takovou dobu? Co já jsem se tě nahledal!"
„Kdybych věděla, že jsi tady, tak bych na tebe počkala," odpověděla Lucinka, příliš nadšená a šťastná, než aby si všimla, že Edmund mluví svým nejprotivnějším hlasem a jaký má divný, rozpálený obličej. „Byla jsem na obědě u pana Tumnuse, víš, to je ten faun. Daří se mu dobře a Bílá čarodějnice mu nic neudělala, že mě pustil, a on si myslí, že na to nepřišla, a tak že bude nakonec všechno v pořádku."
„Kdo je to, ta Bílá čarodějnice?" zeptal se Edmund.
„To ti je úplně příšerná ženská," pravila Lucinka. „Říká si králov- na Narnie, třebaže na to vůbec nemá právo, a všichni fauni a dryády a najády a zvířátka a skřítkové - nebo aspoň ty hodný - ji prostě ne- návidí. Umí proměnit lidi v kámen a spoustu jinejch příšerností. A začarovala celou Narnii, takže je tu pořád zima - pořád zima, ale ni- kdy vánoce. Jezdí všude na saních se sobama, v ruce má hůlku a na hlavě korunu."
Edmundovi bylo už tak dost zle, jak se přecpal sladkým, a když teď navíc uslyšel, že jeho nová přítelkyně je nebezpečná čarodějnice, udělalo se mu ještě hůř. Ale stále měl chuť na turecký med a byl ochoten proto zapomenout na všechno ostatní.
„Kdo ti to, prosím tě, napovídal, to s tou Bílou čarodějnicí?" ze- ptal se.
„Pan Tumnus, ten faun," odpověděla Lucinka.
„Nesmíš faunům hned všechno baštit," pravil Edmund a tvářil se, jako by toho o faunech věděl daleko víc než Lucinka.
„A kdo to řek tobě?" tázala se.
„To ví každej," řekl Edmund, „schválně se někoho zeptej a uvidíš. Ale už mě to tady v tom sněhu přestává bavit. Pojď, jdeme domů."
„Ano, pojď," řekla Lucinka. „Ede, já jsem tak strašně ráda, že ses sem taky dostal! Teď už nám to všichni budou muset věřit, když jsme tu byli dva. To bude príma!"
Ale Edmund její nadšení nesdílel. Věděl, že bude muset přede všemi přiznat, že Lucinka měla pravdu, a navíc mu bylo jasné, že se všichni ostatní přidají na stranu faunů a zvířat, zatímco on sám je už více méně na straně čarodějnice. Nevěděl, co řekne, ani jak se mu podaří zachovat tajemství, až budou o Narnii mluvit všichni.
Mezitím ušli kus cesty. Za chvíli se dostali z lesa mezi kabáty a v příštím okamžiku vylezli ze skříně v prázdném pokoji.
„Teda, Ede, ty ale vypadáš," pravila Lucinka. „Co je ti?"
„Nic, co by mi bylo," řekl Edmund, ale lhal, jako když tiskne. Bylo mu děsně zle.
„Hm," povídá Lucinka. „No, tak pojď, najdeme ostatní. Musíme jim to všechno vyprávět. Jen si představ, jak si užijem, až budem v Narnii všichni čtyři!"