LETOPISY NARNIE - LEV, ČARODĚJNICE A SKŘÍŇ [DOKONČENO]

3. Kapitola

Lucinka doběhla ostatní ještě v chodbě.
„Je to v pořádku," opakovala. „Už jsem tady zpátky."
„O čem to prosím tě mluvíš?" zeptala se Zuzana.
„Cože?" žasla Lucinka. „Vám nebylo divný, kde jsem?"
„Jo aha, tak ty ses schovala," řekl Petr. „Chudáčku, tak ty ses
schovala a nikdo si toho nevšiml. Příště se schovej na dýl, abysme tě začali hledat."
„Vždyť jsem byla pryč takovou dobu!" vyhrkla Lucinka. Všichni se překvapeně zastavili.
„A jinak jsi zdravá?" zaklepal si Edmund na čelo.
„Jak to myslíš, Lucinko?" zeptal se Petr.
„Tak, jak to říkám," povídá Lucinka. „Do tý skříně jsem vlezla hned po snídani a byla jsem tam hrozně dlouho a byla jsem na svači- ně a stalo se všechno možný."
„Neblázni, Lucinko," řekla Zuzana, „my jsme z toho pokoje vylezli jen chviličku před tebou."
„Ona neblázní, viď, Lucinko," na to Petr. „Ona si jen tak vy- mejšlí, aby byla ňáká legrace. Co by si nemohla vymejšlet?"
„Ale já si, Petře, nevymejšlím," řekla Lucinka. „Víš, ona je to kouzelná skříň. Uvnitř je celá země a sněží tam a je tam faun a čarodějnice a celý se to jmenuje Narnie. Pojďte, já vám to ukážu."
Ostatní nevěděli, co si o tom myslet, ale Lucinka byla tak nadše- ná, že neodolali a vrátili se s ní do prázdného pokoje. Lucinka běžela napřed, rozrazila dveře skříně a volala:
„Tak, teď si tam vlezte a uvidíte."
„A co, ty huso," řekla Zuzana, která mezitím nahlédla dovnitř a rozhrnula kabáty. „Koukej, je to docela normální skříň. Tadyhle je zadní stěna."
Všichni se shlukli kolem ní, dívali se dovnitř a rozhrnovali kabáty a všichni, včetně Lucinky, viděli úplně obyčejnou skříň. Nebyl tam ani les, ani sníh, jenom zadní stěna skříně a na ní věšáky. Petr vlezl dovnitř a poklepal na ni rukou, jestli je pevná. „Jsi dobrá, Lucinko," řekl, když zase vylezl. „Dostala jsi nás. Má- lem jsme ti uvěřili."
„Ale já jsem si z vás nedělala legraci," řekla Lucinka. „Vážně ne! Před chvilinkou to tu vypadalo úplně jinak. Doopravdy. Na mou du- ši!"
„Jdi ty, Lucinko," domlouval jí Petr, „všeho moc škodí. Fór se ti povedl, tak už bys s tím snad mohla přestat, ne?"
Lucinka se hrozně začervenala, snažila se něco říct, sama nevědě- la co, a nakonec se rozplakala.
Tak jí začala dlouhá řada ošklivých dnů. Mohla to samozřejmě kdykoliv dát do pořádku - stačilo, aby se přinutila říct, že si celou tu záležitost jenom vymyslela. Jenže Lucinka byla velmi pravdomluvná a dobře věděla, že si z toho nevymyslela ani písmenko, takže něco takového říct prostě nedokázala. A tak byla velmi nešťastná, protože ostatním se samozřejmě zdálo, že lže, a hloupě k tomu. Pravda, ti dva starší to tak nemysleli, ale Edmund uměl být zlomyslný a nyní byl zlomyslný jak náleží. V jednom kuse se jí poškleboval a do omrzení se vyptával, zda nenašla nějaké další nové země také v ostatních skříních v domě... A přitom to mohly být vyloženě báječné dny. Po- časí jim přálo, takže byli venku od rána do večera, koupali se, rybařili, lezli po stromech a vyhřívali se na sluníčku, nataženi ve vřesu. Ale Lucinka z toho neměla tu pravou radost. A tak to šlo až do dalšího deštivého dne.
To už bylo odpoledne, a protože počasí vypadalo beznadějně, rozhodli se, že si budou hrát na schovávanou. Zuzana měla hledat, ostatní se rozběhli po domě. A Lucinka okamžitě zamířila do pokoje, kde stála skříň. Nechtěla se v ní schovat, protože věděla, že tím by jen darmo oživila celou tu nepříjemnou záležitost. Ale chtěla se ještě jednou aspoň podívat dovnitř, neboť už si pomalu začínala myslet, že se jí jen něco zdálo a žádná Narnie neexistuje. Dům byl tak veliký a složitý a plný schovávaček, že věřila, že se stihne podívat do skříně a ještě schovat někde jinde. Ale sotva skříň otevřela, zaslechla v chod- bě kroky, a tak jí nezbývalo než skočit dovnitř a zavřít za sebou dveře. (Samozřejmě je nedovřela úplně, protože dobře věděla, že ve skříni se samo zavře leda úplné ťululum - a to to ani nemusí být kouzelná skříň.)
Edmund - to byly jeho kroky, co slyšela vešel do pokoje právě v tom okamžiku, kdy Lucinka mizela ve skříni. Hned si řekl, že tam vleze za ní ne snad proto, že by skříň považoval za nějakou kór zvláštní schovávačku, ale proto, že chtěl Lucinku ještě trošku potrá- pit tou její vymyšlenou zemí. Otevřel dveře. Uvnitř visely kabáty, ja- ko obyčejně visívají, byly tam cítit kuličky proti molům, byla tam tma a ticho a po Lucince ani památky. „Myslí, že jsem Zuzana a jdu ji chytit," řekl si Edmund, „a tiše se krčí někde vzadu." Vlezl tedy dovnitř a zavřel za sebou, aniž si uvědomil, že se chová jako úplné ťululum. Pak začal ve tmě šmátrat po Lucince. Myslel si, že ji najde za chviličku, a když ji nenašel, dost ho to překvapilo. Chtěl tedy zno- vu otevřít dveře, aby bylo trochu vidět - jenže teď nemohl najít ani dveře! Pomalu se mu to přestávalo líbit. Začal znovu šmátrat kolem sebe, čím dál zuřivěji, jak se ho zmocňovala panika; dokonce nahlas volal: „Lucko, Lucinko! Kde jsi? Vím, že jsi tady!"
Ale odpovědi se nedočkal. Místo toho si všiml, že jeho hlas zní velmi zvláštně - vůbec ne jako ve skříni, nýbrž jako v otevřeném pro- storu. Pocítil také nezvyklý chlad. A potom uviděl světlo.
„Zaplaťpánbu," řekl si, „dveře se asi otevřely samy od sebe." Na Lucinku úplně zapomněl a honem se vydal za světlem, neboť si mys- lel, že to jsou otevřené dveře skříně. Jenže místo aby vystoupil ze skříně do prázdného pokoje, vystoupil ze stínu hustých smrků na mý- tinku uprostřed lesa.
Pod nohama mu vrzal suchý sníh a větve stromů byly sněhem do- slova obalené. Nad hlavou měl bleděmodré nebe, takové, jaké bývá po ránu v jasný zimní den. Přímo před sebou uviděl mezi kmeny stromů vycházející slunce, zářivě červené a čisté. Všude bylo ti- choučko, jako by široko daleko nebylo kromě něj živé duše. Nikde ani stopy po vrabci nebo třeba po veverce; byl to vážný, přísný les a táhl se všemi směry do nedohledna. Edmund se otřásl.
Pak si vzpomněl, že vlastně hledal Lucinku, a také co se jí natrápil s tou její vymyšlenou zemí, která byla nyní až příliš skutečná. Pomyslel si, že Lucinka jistě nebude daleko, a proto zavolal:
„Lucko, Lucinko! To jsem já, Edmund! Já jsem tady taky!" Žádná odpověď.
Zlobí se na mě, že jsem se jí poslední dobou poškleboval," po- myslel si Edmund. A třebaže nerad připouštěl, že neměl pravdu, také byl dost nerad sám v takovém divném, tichém místě; a proto zavolal znovu: „Hej, Lucinko! Nezlob se, že jsem ti nevěřil. Teď vidím, žes měla pravdu. Tak vylez, povídám. Udobříme se."
Žádná odpověď
„No jo, holka," pomyslel si Edmund, „někde si tiše trucuje - a pak se jí omlouvej!" Znovu se rozhlédl kolem sebe a líbilo se mu to tam ještě míň a zrovna si říkal, že se vrátí domů, když najednou z hloubi lesa zaslechl zvonit rolničky. Zvonění se stále přibližovalo, až se na- konec ukázaly saně, tažené dvěma soby.
Byli to sobi se zlatými parohy a to zlato ve vycházejícím slunci žhnulo jako řeřavé uhlíky. Nebyli větší než shetlandští poníci a srst měli mnohem bělejší než ten nejbělejší sníh. Jejich postroje byly celé tmavě červené, posázené rolničkami. Na kozlíku seděl skřítek, dost tlustý a asi metr vysoký (kdyby se postavil). Oblečený byl do kožíšku z ledního medvěda a na hlavě měl červenou čepičku s dlouhým zlatým střapcem. Na klíně měl rozložený svůj mohutný plnovous, takže mu bylo pěkně teploučko. Ale za ním, na vyvýšeném sedadle uprostřed saní, seděl někdo docela jiný dospělá dáma, vyšší než všechny ženy, se kterými se Edmund dosud setkal. Byla také zahalena do bílých kožešin, v ruce držela dlouhou zlatou hůlku a na hlavě měla zlatou korunu. Její obličej byl úplně bílý - ne snad jen bledý, nýbrž bílý jako sníh nebo cukr; jenom ústa měla ohnivě červená. Byl to v podstatě krásný obličej, ale pyšný, chladný a přísný.
Jak se tak saně blížily, byl na ně velmi pěkný pohled: rolničky zvonily, skřítek práskal bičem a sníh odletoval na obě strany.
„Stát!" rozkázala vtom dáma a skřítek zarazil soby tak prudce, že téměř ztratili rovnováhu. Vzápětí však už stáli pevně na nohou, hry- zali udidlo a odfrkovali. Dech, který jim vycházel z nozder, vypadal v mrazivém vzduchu jako kouř.
„Co jsi zač?" tázala se dáma a pozorně si Edmunda prohlédla.
„Já - já - jmenuju se Edmund," vykoktal Edmund trochu rozpači- tě. Z těch jejích očí byl celý nervózní.
Dáma se zamračila. „Takhle mluvíš s královnou?!" zeptala se a vypadala ještě přísněji.
„Odpusťte, prosím, Vaše Veličenstvo, nevěděl jsem..." omlouval se Edmund. Neznáš královnu Narnie?" vykřikla dáma. „No, však nás ještě poznáš! Ale ptám se tě znovu: Co jsi zač?"
„Promiňte, Vaše Veličenstvo," řekl Edmund. „Ale já vám nero- zumím. Chodím do školy... totiž, chodil jsem. Teď jsou prázdniny."