LETOPISY NARNIE - LEV, ČARODĚJNICE A SKŘÍŇ [DOKONČENO]

10. Kapitola

Tak - a teď se musíme vrátit k ostatním dětem a k manželům Bob- rovým. Jak pan Bobr prohlásil, že nemají času nazbyt, všichni se ho- nem začali oblékat - až na paní Bobrovou. Ta pobíhala sem a tam po místnosti, vytahovala různé pytlíky a rozkládala je po stole.
„Buď tak hodný, muži, a sundej támhletu šunku," říkala. „Tady máme trochu čaje, tuhle cukr a tadyhle sirky. Vyndejte, prosím vás, někdo z pece dva nebo tři chleby - je to támhle v rohu."
„Co to, prosím vás, děláte, paní Bobrová?" zvolala Zuzana.
„Balím každému raneček na cestu, děvenko," odtušila paní Bob- rová pokojně. „Snad si nemyslíš, že bychom se mohli vydat na cestu a nevzít si s sebou ani nic k jídlu!"
„Vždyť už nemáme čas," pravila Zuzana a rychle si zapínala ka- bát. „Může tu bejt každou chvíli!"
„Moje slova," přidal se pan Bobr.
„S vámi je kříž," vzdechla paní Bobrová. „Jen si to, muži, pořádně rozmysli. Nemůže se sem dostat dřív než za čtvrt hodiny."
„Jenže my musíme získat co největší náskok, jestli se chceme do- stat ke Kamennému stolu dřív než ona," řekl Petr.
„Ano, to je to, paní Bobrová," řekla Zuzana, „jak uvidí, že tu nejsme, vydá se okamžitě za námi."
„To tedy vydá," pravila paní Bobrová. „Ale to nám může být úpl- ně jedno, protože ona má saně, takže nás předhoní, ať budeme spě- chat nebo ne."
„To - to nemáme žádnou šanci?" pípla Zuzana.
„Ale jdi ty, holčičko moje, ještě se mi začni plašit," pravila paní Bobrová. „Víš co, radši běž a podej mi z prádelníku pět čistých ka- pesníků. Jsou v tom horním šuplíku. To se ví, že naději máme. Před ní se tam nedostaneme. Ale můžeme jít všelijakými skrytými cestič- kami, kde nás nebude hledat, a snad se nám podaří projít."
„V tom máš, ženo, úplnou pravdu," řekl pan Bobr, „ale i tak už máme nejvyšší čas."
Tak - a teď se musíme vrátit k ostatním dětem a k manželům Bob- rovým. Jak pan Bobr prohlásil, že nemají času nazbyt, všichni se ho- nem začali oblékat - až na paní Bobrovou. Ta pobíhala sem a tam po místnosti, vytahovala různé pytlíky a rozkládala je po stole.
„Buď tak hodný, muži, a sundej támhletu šunku," říkala. „Tady máme trochu čaje, tuhle cukr a tadyhle sirky. Vyndejte, prosím vás, někdo z pece dva nebo tři chleby - je to támhle v rohu."
„Co to, prosím vás, děláte, paní Bobrová?" zvolala Zuzana.
„Balím každému raneček na cestu, děvenko," odtušila paní Bob- rová pokojně. „Snad si nemyslíš, že bychom se mohli vydat na cestu a nevzít si s sebou ani nic k jídlu!"
„Vždyť už nemáme čas," pravila Zuzana a rychle si zapínala ka- bát. „Může tu bejt každou chvíli!"
„Moje slova," přidal se pan Bobr.
„S vámi je kříž," vzdechla paní Bobrová. „Jen si to, muži, pořádně rozmysli. Nemůže se sem dostat dřív než za čtvrt hodiny."
„Jenže my musíme získat co největší náskok, jestli se chceme do- stat ke Kamennému stolu dřív než ona," řekl Petr.
„Ano, to je to, paní Bobrová," řekla Zuzana, „jak uvidí, že tu nejsme, vydá se okamžitě za námi."
„To tedy vydá," pravila paní Bobrová. „Ale to nám může být úpl- ně jedno, protože ona má saně, takže nás předhoní, ať budeme spě- chat nebo ne."
„To - to nemáme žádnou šanci?" pípla Zuzana.
„Ale jdi ty, holčičko moje, ještě se mi začni plašit," pravila paní Bobrová. „Víš co, radši běž a podej mi z prádelníku pět čistých ka- pesníků. Jsou v tom horním šuplíku. To se ví, že naději máme. Před ní se tam nedostaneme. Ale můžeme jít všelijakými skrytými cestič- kami, kde nás nebude hledat, a snad se nám podaří projít."
„V tom máš, ženo, úplnou pravdu," řekl pan Bobr, „ale i tak už máme nejvyšší čas."probíráním zas tolik nepospíšila, a než byla hotova, koukala už panu Bobrovi jenom špička ocásku. Lucinka se honem shýbla a vlezla za ním. Pak za sebou zaslechla harašení, hekání a funění a za chviličku byli všichni uvnitř.
„Kde to jsme?" tázal se ve tmě Petrův hlas, velmi unavený a bledý (jistě si dovedete představit, co to znamená, když řeknu „bledý hlas").
„Toto je stará skrýš, užívaná odedávna bobry za zlých časů," pra- vil pan Bobr, „a jen málokdo o ní ví. Valně to tu nevypadá, ale mu- síme si aspoň na pár hodin zdřímnout."
„Kdybyste tak nezmatkovali, když jsme odcházeli, mohla jsem vzít pár polštářů," řekla paní Bobrová.
Tohle nebyla ani zdaleka tak hezká jeskyně, jako měl pan Tum- nus. Byla to jen obyčejná díra v zemi - ale bylo tam sucho a netáhlo tam. Velká také zrovna nebyla, sotva se tam vešli, a když si lehli, ne- zbýval na zemi už ani kousek volného místa. Díky tomu a také proto, že se zahřáli chůzí, jim teď bylo docela příjemně. Jen ta podlaha by mohla být trošku rovnější! Paní Bobrová nechala kolovat malou pla- catou lahvičku a každý si dal jeden lok - bylo to pálivé a škrábalo to v krku, až se Lucinka zakuckala, ale nádherně je to zahřálo. A oka- mžitě všichni usnuli, jako když je do vody hodí.
Když se Lucinka probudila, zdálo se jí, že sotva zavřela oči - ve skutečnosti však spala pěknou dobu. Byla jí trochu zima, byla celá ztuhlá a jediná věc, po které toužila, byla horká sprcha. Pak ucítila, jak ji něčí dlouhé vousky šimrají na tváři a uviděla skvrnu denního světla u vchodu do jeskyně. Ale hned vzápětí už byla úplně čilá, zrovna tak jako všichni ostatní; seděli bez hnutí, oči i ústa dokořán, a naslouchali zvuku, na který mysleli (a který občas tak trochu i za- slechli) po celou cestu sem. Zvonění rolniček.
Pan Bobr vyrazil z jeskyně jako blesk, sotva ho uslyšel. Teď si jis- tě myslíte (však si to Lucinka zprvu myslela taky), že vyvedl pěknou hloupost. Ba ne, naopak. Věděl, že se může hustým křovím vyšplhat až nahoru na břeh, aniž ho někdo zpozoruje, a chtěl především zjistit, kterým směrem čarodějnice pojede. Ostatní čekali na jeho návrat s bušícím srdcem. Čekali asi pět minut. A pak uslyšeli něco, co je vel- mi vyděsilo - uslyšeli hlasy. „Ach," pomyslela si Lucinka, „tak ho viděla. Už ho má." Dost se proto podivili, když o chvilku později zaslechli, jak pan Bobr zvenku volá:
„Je to dobrý. Polez, ženo, ven. Polezte, děti. Je to dobrý. Není to vona!" Neznělo to ani zvlášť spisovně, ani zvlášť slušně, ale takhle už prostě bobři mluví ve velkém vzrušení. (Samozřejmě myslím v Narnii - v našich krajích bobři obyčejně vůbec nemluví.)
Paní Bobrová a děti tedy vyklopýtali z jeskyně a všichni mžourali do denního světla, celí umazaní od hlíny, nemytí, nečesaní a rozespa- lí.
„Tak polezte už!" volal na ně pan Bobr - ne, nevolal, on skoro zpíval, jakou měl radost. „Pojďte se podívat. To tý babě přeju. Už má s kouzlama namále!"
„Co se děje, pane Bobr?" ptal se Petr udýchaně, jak se všichni šplhali nahoru na břeh.
„Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že tu byla věčně zima a nikdy vá- noce? Vzpomínáš? No tak se teď pojď na něco podívat."
Konečně byli všichni nahoře a dívali se.
Byly to saně s rolničkami a v nich zapřažení sobi. Jenže tihle byli o mnoho větší než ti, kteří vozili čarodějnici, a ne bílí, nýbrž hnědí. A na saních - ó jé, to byl proti čarodějnici teprve rozdíl! - Na saních stál statný růžolící dědeček s mohutným bílým plnovousem, oblečený do kožíšku červeného jako zralá malina. Čišelo z něj teplo, jako z čaro- dějnice čišel mráz - ale nesmíte si myslet, že vypadal jen mile a legračně jako někdy v našem světě na obrázcích. Člověk při pohledu na něj pocítil takovou hlubokou a krásnou radost, která je vlastně vážná. Děti okamžitě poznaly, kdo to je, a jistě by to byly poznaly i bez té hromady dárků za ním na saních. Do Narnie vstoupily vánoce.
„Konečně jsem tady," pravil vánoční dědeček. „Dlouho mi bráni- la, ale nakonec jsem se sem dostal. Aslan se blíží. Její kouzla sláb- nou."
I Lucinka pocítila náhlou vlnu štěstí tak hlubokého, že jí přeběhl po zádech mráz - takového štěstí, které vnímáte, jen jste-li úplně tiší.
„Tak, a teď vaše dárky," pravil dědeček. „Pro vás, paní Bobrová, tu mám výborný nový šicí stroj. Nechám vám ho u vás doma, až po- jedu kolem." „Prosím pěkně," pravila paní Bobrová a trošku se uklonila, „ale je tam zamčeno."
„Zámky a závory pro mne nic neznamenají," pravil vánoční děde- ček. „A pro vás, pane Bobr, bych tu měl tohle: až dorazíte zpátky domů, najdete svou hráz dostavěnou, vyspravenou, všechny spáry ucpané a zabudované nové stavidlo."
Pan Bobr samou radostí otevřel pusu dokořán - a v tom okamžiku zapomněl, co chtěl říct.
„Petr, syn Adamův," řekl vánoční dědeček a sáhl do hromady dárků za sebou.
Petr pokročil kupředu.
„Toto je pro tebe," řekl mu dědeček, „ale nejsou to hračky. Doba, kdy jich použiješ, je možná velmi blízko. Užij jich k dobrému." S těmito slovy mu podal štít a meč. Štít byl celý stříbrný a bylo na něm znamení - vztyčený lev, červený jako čerstvě utržená jahoda. Meč měl zlatou rukojeť a patřila k němu i pochva a pás a všechno, jak ná- leží, a všechno to bylo pro Petra vahou i velikostí jako dělané. Petr přijal tyto dárky tiše a důstojně, neboť cítil jejich vážnost.
„Zuzana, dcera Evina," pravil vánoční dědeček. „To je pro tebe," dodal a podal jí luk, toulec plný šípů a malý roh ze slonoviny. „Ten luk užij jen v krajní nouzi," řekl jí. „Nerad bych, aby ses zúčastnila bitvy. Ale jen málokdy se s ním mineš cíle. A když přiložíš tento roh k ústům a zatroubíš, pak ti jistě přijde nějaká pomoc, ať budeš kdeko- li."
„Lucie, dcera Evina," pravil nakonec a Lucinka vystoupila. Podal jí malinkou lahvičku, která vypadala jako skleněná (ale později se ukázalo, že je diamantová), a malou dýku. „V této lahvičce je silice, vyrobená ze šťáv ohnivých květin, které rostou na slunečních horách. Jestli kdy budeš raněna, ty, nebo někdo z tvých přátel, stačí pár ka- pek a budete zase v pořádku. A dýku máš pro obranu v krajní nouzi, neboť ani ty se bitvy nezúčastníš."
„Víte," řekla Lucinka, „myslím - nevím, ale myslím si, že bych byla dost statečná."
„O to nejde," odpověděl jí vánoční dědeček. „Ale když bojují že- ny, je to vždycky ošklivé. Tak, a teď," zvolal pak se čtveráckým úsměvem, „tu mám něco, co vás všechny jistě náramně potěší." A vytáhl - nikdo neví odkud, ale snad i to bylo v té hromadě dárků - ve- liký tác, na němž stálo pět šálků, miska cukru, konvička smetany a pořádná čajová konvice, ze které se kouřilo. Pak zvolal: „Šťastné a veselé vánoce! Ať žije pravý král!" a práskl bičem. Saně se daly do pohybu a zmizely dřív, než se kdo nadál.
Petr vyndal meč z pochvy a pan Bobr si ho zrovna zálibně prohlí- žel, když paní Bobrová řekla:
„Tak copak, copak? Chcete počkat, až vám čaj vystydne úplně? No jo, to jsou ti mužští. Vemte ten tác, doneste ho dovnitř a nasní- dáme se. Bohudík jsem nezapomněla přinést nůž na chleba."
Slezli tedy zpátky do jeskyně, pan Bobr nakrájel chleba a šunku, paní Bobrová nalila čaj a všem jim bylo moc a moc blaze. Ale ještě dlouho předtím, než jim přestalo být blaze, se pan Bobr zvedl, otřel si vousy a pravil:
„Už jsme dávno měli být na cestě."