LETOPISY NARNIE - LEV, ČARODĚJNICE A SKŘÍŇ [DOKONČENO]

1. Kapitola

Byly jednou čtyři děti a ty se jmenovaly Petr, Zuzana, Edmund a Lucie. Budu vám vyprávět o tom, co se jim přihodilo, když je za vál- ky rodiče poslali z Londýna pryč kvůli náletům. Poslali je k jednomu starému profesorovi, který bydlel na samotě uprostřed přírody skoro patnáct kilometrů od železnice a tři kilometry od pošty. Ženu neměl a žil ve velikém domě s paní domácí, která se jmenovala paní Pršáko- vá, a ještě se třemi služebnými (ty se jmenovaly Iva, Markéta a Eliš- ka, ale my si o nich vyprávět nebudeme). Pan profesor sám už byl velmi starý; měl husté bílé vlasy a husté bílé vousy, takže mu z celé hlavy byl vidět jenom nos a oči - a dětem se hned líbil. No, po pravdě řečeno, tak hned to zase nebylo, protože když ho uviděly poprvé u hlavního vchodu ten večer, co přijely, vypadal tak zvláštně, že Lu- cinka, ta nejmenší, se ho trochu lekla a Edmund, ten druhý nejmenší, měl co dělat, aby se nerozesmál, a aby to nebylo vidět, musel dělat, že smrká.
Když se první večer rozloučili s panem profesorem a šli si nahoru lehnout, sešli se všichni u děvčat v pokoji a hodnotili situaci.
„Pánové," povídá Petr, „myslím, že jsme na to vyzráli. Budeme se tu mít jako v ráji. Děda nás nechá dělat, co se nám zlíbí."
„Já bych řekla, že to bude moc fajn děda," povídá Zuzana.
„Dejte s ním už pokoj," povídá Edmund, který byl ospalý a snažil se, aby to vypadalo, že není, takže měl mizernou náladu. „Nemám tyhle kecy rád."
„Jaký kecy?" opáčila Zuzana. „A vůbec, mám dojem, že už jsi měl bejt dávno v posteli."
„No jó, někdo si hraje na maminku," odtušil Edmund. „Co kdybys šla spát sama, když jsi tak chytrá?"
„Neměli bysme jít spát všichni?" navrhla Lucinka. „Někdo nás tu uslyší a bude z toho průšvih."
„Ba ne, nebude," řekl Petr. „Vždyť vám říkám, že v tomhle domě se můžem třeba postavit na hlavu. A každopádně nás nikdo neusly.
Dolů do jídelny je to nejmíň deset minut cesty a spousta chodeb a schodů a tak."
„Slyšeli jste? Co to bylo?" zeptala se vtom Lucinka. V tak velkém domě ještě jakživa nebyla, a když pomyslela na všechny ty chodby a schodiště a dveře, které vedou do prázdných pokojů, bylo jí trochu úzko.
„To byl jen ňákej pták, ty hloupá," povídá Edmund.
„Sova," povídá Petr. „Tady určitě žije spousta ptáků. Víte co, teď půjdeme spát všichni a zejtra to tu důkladně prosmejčíme. Kdo ví, co všechno tu najdeme! Viděli jste cestou ty hory? A ten les? Třeba tam budou orli. Nebo jeleni. Nebo jestřábi!"
„Jezevci," povídá Lucinka.
„Lišky," povídá Edmund.
„Zajíci," povídá Zuzana.
Jenže ráno bylo zataženo a vytrvale pršelo, tak hustě, že nebylo
vidět ani hory, ani les, ba dokonce ani potok na zahradě.
„To jsem si mohl myslet, že bude pršet," povídá Edmund. Byli zrovna po snídani a seděli nahoře v pokoji, který jim pan profesor přidělil - byl to dlouhý, nízký pokoj se dvěma okny na každou stranu. „Nech toho už zas laskavě," ozvala se Zuzana. „Za hodinu nebo
tak nějak se to stejně vybere. A mezitím si můžeme třeba číst." „Nevím jak vy," povídá Petr, „ale já jdu prozkoumat tenhle dům." To se líbilo všem a díky tomu celé to dobrodružství začalo. Znáte
ty domy, kde vám připadá, že budete chodit celé hodiny a nikdy ne- dojdete na konec? Tohle byl zrovna takový dům; a bylo v něm plno zvláštních místností. Prvních pár dveří vedlo sice jen do ložnic pro hosty, jak všichni čekali, ale hned potom se dostali do hrozně dlou- hého pokoje, kde visela spousta obrazů a také tam bylo brnění; a v dalším pokoji bylo plno zelených závěsů a v koutě tam stála harfa; a pak byly tři schůdky dolů a pět schůdků nahoru a pak maličká před- síň a dveře na balkón a pak dlouhá řada pokojů, kde byly od stropu až dolů police plné knih - takových těch velmi starých knih, některé dokonce ještě větší než kostelní Bible. A pak přišel pokoj, který byl úplně prázdný, až na jednu velikou skříň, takovou tu se zrcadlem na dveřích. Nic jiného tam nebylo, vůbec nic, až na jednu mrtvou ma- sařku za oknem.
„Hm, tady nic není," povídá Petr a všichni se hrnuli zase dál - všichni až na Lucinku. Lucinka zůstala, protože ji napadlo, že by se mohla podívat, jestli skříň nepůjde otevřít, i když byla předem smí.
řená s tím, že bude zamčená. Kupodivu však šla lehce otevřít a ven se vykutálely dvě kuličky proti molům.
Podívala se dovnitř a uviděla tam viset samé kabáty - hlavně to byly dlouhé kožichy. A Lucinka měla strašně ráda dotek a vůni kože- šiny. Okamžitě si vlezla do skříně a zabořila do nich obličej, ale dve- ře nechala otevřené, protože dobře věděla, že ve skříni se samo zavře leda úplné ťululum. Za chviličku se zavrtala hlouběji a zjistila, že za první řadou kabátů visí ještě druhá. Tam už byla skoro tma a Lucinka raději natáhla ruce před sebe, aby se nepraštila do nosu o zadní stěnu skříně. Udělala ještě krok, pak druhý a třetí, pořád čekala, kdy už na- razí na dřevo - a ono pořád nic!
„To musí být úplná veleskříň," pomyslela si, jak šla dál a dál mezi kabáty a rozhrnovala je oběma rukama. Pak si všimla, že jí něco křu- pe pod nohama. „Že by další kuličky proti molům?" pomyslela si a sáhla dolů. Ale dole nenahmatala tvrdé hladké dřevo, nýbrž něco sypkého, měkkého a velmi studeného. „To je zvláštní," pomyslela si a šla ještě dál.
Tu si všimla, že už se tváří neotírá o měkkou kožešinu, nýbrž o něco tvrdého, hrubého a někdy i píchavého. „To jsem blázen," po- myslela si, „vždyť to je jako větve stromů!" Vzápětí před sebou uvi- děla světýlko - ale ne malý kousek před sebou, na zadní stěně skříně, nýbrž hezky daleko. Na hlavu jí padalo něco měkkého a studeného. A to už si uvědomila, že stojí uprostřed lesa, je noc, všude leží sníh a ve vzduchu poletují sněhové vločky.
Lucinka se, pravda, trochu bála, ale zároveň ji to velice bavilo a zajímalo. Ohlédla se přes rameno a mezi stromy uviděla otevřené dveře skříně, a dokonce i malý kousek prázdného pokoje, ze kterého sem přišla (dveře samozřejmě nechala otevřené, neboť dobře věděla, že ve skříni se samo zavře leda úplné ťululum. Připadalo jí, že je tam stále den. „Kdyby něco, tak se můžu vždycky vrátit," řekla si a křupy-křup, vydala se sněhem za světlem.
Asi za deset minut dorazila k pouliční svítilně. A jak tam tak stála - dílem se divila, kde se v lese bere pouliční svítilna, dílem uvažovala, co dál uslyšela, že se k ní blíží nějaké kroky. Za chviličku pak ze stínu lesa vystoupila podivná postavička a zastavila se ve světle lampy.
Byl to tvor jen o kousek větší než Lucinka; nad hlavou nesl zasně- žený deštník. Od pasu nahoru vypadal jako kluk, od pasu dolů při- pomínal spíš kozu - byl porostlý chundelatou černou srstí. Místo no- hou měl kozlí kopýtka. Měl i ocas, ale toho si Lucinka v první chvíli nevšimla, protože ho nesl přehozený přes ruku, aby si ho neucoural ve sněhu. Kolem krku měl červenou vlněnou šálu a jeho kůže byla taky dočervena. Měl zvláštní, ale docela milý obličejík s krátkou špi- čatou bradkou, kudrnaté černé vlásky a na čele dva růžky. V jedné ruce, jak už bylo řečeno, nesl deštník; v druhé držel balíčky, převázané provázkem. Jak tam tak stál v tom sněhu a s balíčky v ruce, vy- padal, jako by se vracel z vánočních nákupů. Byl to faun. Když zpozoroval Lucinku, překvapeně sebou trhl, až všechny balíčky upustil. ,, Pro všechno na světě!" zvolal faun.

Ahoj lidičky toto je jeden z mých nejoblíbenějších příběhů či legend.
Všichni ho už asi velmi znáte, někdo filmů nebo-li knížku. Doufám, že se vám líbil. Vaše Fizzienow1 ❤️