LETOPISY NARNIE - LEV, ČARODĚJNICE A SKŘÍŇ [DOKONČENO]

15. Kapitola

Dívky se stále ještě krčily v křoví, tváře v dlaních, když zaslechly čarodějnici znovu:
„A teď za mnou! Do boje! Teď už to s tou lidskou pakáží a ban- dou zrádců skoncujem co nevidět, když naše koťátko, náš chudáček blázínek natáhl brka."
Vzápětí se děti na chvilku ocitly v hrozném nebezpečí. Neboť celá ta horda netvorů se za ohlušujícího řevu, pištění a troubení dala na pochod. Duchové prolétli kolem nich jako závan studeného vzduchu, zem se zachvěla pod nohama minotaurů, nad hlavou jim svištěla kří- dla supů a obrovských netopýrů. Jindy by se jistě třásly strachy, ale teď pro bolest, hanbu a hrůzu z Aslanovy smrti stěží vnímaly něco jiného.
Jakmile les znovu ztichl, dívky vyšly na planinu. Měsíc se skláněl k západu do řídkých mraků, ale jeho světlo stále ještě ozařovalo ob- rys velikého mrtvého Lva. A ony poklekly vedle něj do mokré trávy, líbaly jeho studenou hlavu, hladily jeho krásnou srst (nebo aspoň to, co z ní zbylo) a plakaly, dokud plakat mohly. Pak se na sebe podíva- ly, padly si navzájem kolem krku a rozplakaly se zas. A znovu se uti- šily. Konečně Lucinka povídá:
„Už se na to nemůžu koukat. Pojď, rozvážeme tomu chudákovi pusinku."
I pokusily se o to. A také se jim to podařilo, třebaže až po dlouhé době, neboť měly prsty ztuhlé zimou a noc temněla stále víc. Když pak spatřily celý jeho obličej, rozplakaly se zas, líbaly ho a hladily a stíraly z něj pěnu a krev. Jen těžko bych líčil celou tu tíhu osamění, hrůzy a beznaděje.
„Snad bysme ho mohly taky rozvázat," navrhla pak Zuzana. Ale příšery z čiré zlomyslnosti utáhly provazy tak pevně, že se dětem vů- bec nepodařilo rozmotat uzly.
Pevně věřím, že nikomu z vás ještě nebylo tak zle jako té noci Zuzaně a Lucince; ale pokud ano - pokud jste byli vzhůru celou noc a plakali až do poslední slzy - pak víte, že následuje jakési ztišení. Máte te pocit, že už se nikdy nic nestane. Dívky na tom teď byly zrovna tak. Zdálo se, že už uplynuly celé hodiny a ony stále setrvávaly v této otupělosti; nevnímaly ani, že je jim stále větší zima. Konečně Lucin- ka postřehla, že se východní nebe o stín vyjasnilo a také že se v trávě u jejích nohou něco hýbe. Nejprve si toho vůbec nevšímala - co na tom záleželo! Teď už nezáleželo na ničem! Pak ale uviděla, jak něco šplhá po nohách stolu vzhůru a leze po Aslanově těle. Nějaká drobná zvířátka.
„Fuj," řekla Zuzana z druhé strany stolu. „Podívej, jak po něm ty hnusný myši lezou! Jděte pryč, potvory!" A zvedla ruku, aby je ode- hnala.
„Počkej," pravila Lucinka, která se na myši dívala pozorněji. „Nevidíš, co dělají?"
Obě se naklonily blíž a sledovaly, co se děje na Aslanově těle.
„To mě podrž!" řekla Zuzana. „Ony snad žerou ty provazy!"
„No, to jsem právě myslela," řekla Lucinka. „Asi to jsou hodný
myši. Chudinky, nevědí, že je mrtvej. Myslejí si, že mu pomůžou, když ho rozvážou."
Světla zase trochu přibylo - už si navzájem viděly do obličeje. Za- čaly sledovat myši při práci - desítky, možná stovky malých polních myší. Konečně, jeden po druhém, provazy povolily.
Východní nebe se jasnilo stále víc a hvězdy počaly blednout - všechny, až na jedinou velikou těsně nad východním obzorem. Ochladilo se ještě víc. Myši zase zmizely v trávě.
Dívky odstranily zbytky provazů z mrtvého těla. Teď si byl Aslan o mnoho podobnější. A jak světla přibývalo, vypadal jeho mrtvý ob- ličej stále ušlechtileji.
Dole v lese se ozval pták. Bylo to tak nezvyklé po všech těch ho- dinách naprostého ticha, že sebou dívky škubly. Jiný pták mu odpo- věděl. Za chviličku se rozezpíval celý les.
Nebyla už noc, nýbrž časné ráno.
„To je mi ale zima," řekla Lucinka.
„Mně taky," řekla Zuzana. „Pojď, budeme trošku chodit."
Došly na východní okraj planiny a rozhlédly se kolem. Veliká
hvězda už skoro zmizela. Krajina byla stále temně šedá, ale moře ve veliké dálce začínalo stříbrnět. Nebe se pomaličku barvilo do ruda.
A dívky chodily sem a tam - od Kamenného stolu nad východní sráz - a pokoušely se zahřát. Nohy měly těžké jako z olova. Posléze se na chviličku zastavily a snažily se dole rozeznat Cair Paravel; obzor za- čínal zlátnout a nad mořem se ukázal první malý kousek slunce. Tu se za nimi ozval hromový rachot - jako by nějaký obr rozbil obří talíř na tisíc kusů.
„Co to bylo?" zeptala se Lucinka a chytila Zuzanu za ruku.
„Bojím se ohlídnout," špitla Zuzana. „Děje se tam něco strašný- ho!"
„Něco se děje Aslanovi!" vykřikla Lucinka. „Pojď honem!" Otočila se a strhla Zuzanu s sebou.
Východ slunce všechno tolik změnil, že nejdřív vůbec nepostřeh-
ly, co se vlastně stalo. Pak to uviděly. Kamenný stůl byl obrovskou trhlinou rozštěpen na dva kusy - a Aslan zmizel.
Dívky vykřikly a vrhly se tam.
„Proč, proč?" vzlykala Lucinka. „Aspoň teď už ho mohli nechat na pokoji!"
„Kdo to udělal?" vykřikla Zuzana. „Co se to děje? Zas další kouz- lo?"
„Ano," řekl vtom hluboký hlas za jejími zády, „ano, je to další kouzlo." Obě se prudce otočily. A tam, zlatý ve slunečním světle, větší než kdy předtím, zářící novou nádhernou hřívou - stál Aslan sám.
„Aslane!" vykřikly obě děti napůl radostí, napůl hrůzou.
„Ty nejsi mrtvej?" zvolala Lucinka.
„Už ne," odpověděl Aslan.
„A nejsi - nejsi -" ptala se Zuzana chvějícím se hláskem, neschop-
na vyslovit slovo „duch".
Aslan se k ní sklonil svou zlatou hlavu a olízl jí čelo. Obklopilo ji
teplo jeho dechu a sytá vůně jeho srsti.
„Vypadám na to?" zeptal se.
„Jsi, jsi živej! Ach, Aslane!" zvolala Lucinka. Vzápětí se obě vrh-
ly Lvu kolem krku a div ho neumačkaly.
„Ale co to všechno znamená?" zeptala se Zuzana když se trochu
uklidnily. „To znamená, že čarodějnice sice zná Světovládnou magii," pravil Aslan, „ale existuje ještě jiná magie starší a mocnější. Čarodějnice dokáže dohlédnout jen k úsvitu času. Kdyby však viděla ještě hloub, do tmy a ticha před jeho úsvitem, znala by magii jinou; ta praví, že je-li místo zrádce usmrcena nevinná oběť, která se nabídne dobro- volně, zlomí se Kamenný stůl a sama smrt se zvrátí. A teď..."
„Ano, ano! Co teď?" zvolala Lucinka, poskočila a tleskla.
„Děti moje," pravil Lev, „mám pocit, že se mi moje síla vrací. Dě- ti, děti, chyťte si mě, jestli to dokážete!" Na chviličku stanul, oči roz- zářené, svaly napjaté, švihaje ocasem. Pak se jediným skokem přene- sl přes jejich hlavy na druhou stranu Kamenného stolu. Lucinka se hnala za ním, kdovíproč celá usmátá. Aslan se znovu odrazil a skočil. Začala bláznivá honička. Vláčel je sem a tam po celé planině, hned beznadějně z dosahu, hned tak blízko, že ho skoro chytily za ocas; otíral se o ně hřbetem, vyhazoval je vysoko do vzduchu a zase chytal velikánskými sametovými tlapami; zarážel se v nejprudším běhu, takže se všichni svalili na hromadu a kouleli se ze svahu, jediná veli- ká koule chlupů, nohou, smíchu a štěstí. Byl to cirkus, jaký není možné zažít jinde než v Narnii; a Lucinka by dodnes nemohla říct, jestli to bylo spíš jako hra s bouří, nebo jako hraní s kotětem. A nej- lepší na tom bylo, že když konečně všichni celí udýchaní padli na- znak do trávy vyhřáté sluncem, nebyly už dívky ani trochu unavené, žíznivé nebo hladové.
„A teď do práce," pravil Aslan potom. „Myslím, že zařvu. Radši si zacpěte uši."
Což učinily. Aslan se postavil a jak otevřel tlamu, byl najednou jeho obličej tak strašný, že se na něj nevydržely dívat. I podívaly se jinam a spatřily silné stromy, jak se pod jeho řevem ohýbají jako trá- va ve větru.
„Máme před sebou dlouhou cestu," řekl pak. „Vylezte si mi na hřbet." Lehl si na zem a děti se vyšplhaly na jeho teplá, zlatá záda. Zuzana se posadila první a pevně se chytila jeho hřívy. Lucinka si sedla dozadu a pevně se chytila Zuzany. Lev povstal a vzápětí vyra- zil vpřed, vyrazil rychleji než nejrychlejší závodní kůň a zmizel v hustém lese.
Tahle jízda byla asi to nejkrásnější, co je v Narnii potkalo. Už jste někdy jeli cvalem na koni? Tak si to představte. A pak si odmyslete dusot kopyt a řinčení postroje a místo toho si dosaďte měkké kroky obrovských tlap. Pak si místo černého, hnědého nebo rezavého koň ského hřbetu domyslete hedvábnou zlatou kožešinu a zlatou hřívu, vlající ve větru. A pak si představte, že jedete aspoň dvakrát tak rychle jako na tom nejrychlejším koni. Ale váš oř nepotřebuje řízení a nikdy se neunaví. Řítí se dál a dál bez jediného klopýtnutí, bez za- váhání, se samozřejmou dokonalostí si hledá cestu mezi stromy, pře- skakuje trní, křoví a menší řeky, brodí se přes ty větší, plave přes ty veliké. A nejedete po cestě, ani parkem, ani plání, jedete Narnií roz- kvetlou jarem, jedete ulicemi vážných buků a zářivými náměstími uprostřed dubů, jedete divokými sady sněhobílých třešní, kolem hřmících vodopádů, omšelých skal a temných jeskyní, jedete vzhůru svahy plnými vřesu, po úbočích hor, podél strmých srázů, jedete dolů do divokých údolí a do záplav modrého kvítí.
Bylo už skoro poledne, když z vrcholu jednoho kopce spatřili pod sebou zámek - připadal jim z té výšky jako zámek pro panenky - se spoustou špičatých věží. A než si dívky stačily pomyslet, co je to asi zač, vyrostl zámek před jejich očima do úctyhodné výšky, jak se k němu Lev závratnou rychlostí blížil. Už nevypadal jako zámek pro panenky, ale jako obrovská naježená růže. Na hradbách nebylo živé duše a brána byla pevně zavřená. A Lev se k němu vrhl, aniž sebe- míň zvolnil tempo.
„To je její sídlo," zvolal. „Držte se dobře!"
V příštím okamžiku se dětem zdálo, že se celý svět obrátil vzhůru nohama a jejich vlastní dušičky zůstaly daleko vzadu. Neboť Aslan jediným mohutným skokem doslova přelétl přes hradební zeď. Obě dívky - bez dechu, ale jinak v pořádku - se sesoukaly z jeho hřbetu a rozhlédly se po širokém kamenném nádvoří, plném soch.