LETOPISY NARNIE - LEV, ČARODĚJNICE A SKŘÍŇ [DOKONČENO]

16. Kapitola

,,Tady je to zvláštní!" zvolala Lucinka. „Zvířata i lidi - všecko z kamene! Je to tu jako - jako muzeum."
„Pst," napomenula ji Zuzana. „Koukej, Aslan něco dělá."
To tedy dělal. Opřel se tlapami o ramena kamenného lva a dýchl na něj. Pak se prudce otočil - skoro jako když si kočka chytá vlastní ocas - a dýchl také na kamenného skřítka, který, jak si vzpomínáte, stál kousek od lva. Pak objal štíhlou kamennou dryádu, od ní se oto- čil vpravo ke kamennému králíčkovi a vzápětí odběhl ke dvěma ken- taurům. Ale v tu chvíli se Lucinka ozvala:
„Podívej, Zuzko! Podívej, ten lev!"
Asi jste se už dívali, jak někdo zapaluje sirkou novinový papír. Chviličku se neděje nic; potom uvidíte, jak se po kraji papíru plazí uzounký plamínek. Teď to bylo taky tak. Chviličku potom, co na něj Aslan dýchl, vypadal lev jako předtím. Pak se na jeho bílém hřbetě ukázal proužek zlata, jako byste ho obtáhli zlatou tužkou. Proužek se zvětšil - roztáhl se lvu po hřbetě jako oheň po papíře - pak, zadní no- hy stále kamenné, zatřásl lev hřívou a v tu chvíli se mu kamenné ku- čery změnily v živoucí srst. Pak otevřel velikou rudou tlamu, teplou a živou, a zhluboka zívl. Pak ožily i jeho zadní nohy - zdvihl jednu a podrbal se. Pak spatřil Aslana. Skokem byl u něho a už se mu otíral o nohy, vrněl blahem a snažil se mu olíznout obličej.
Děti se samozřejmě podívaly za lvem - ale to, co uviděly, bylo tak krásné, že na něj brzy zapomněly. Sochy ožívaly, kam ses podíval. Teď už nádvoří nevypadalo jako muzeum, spíš jako zoologická za- hrada. Všichni se točili kolem Aslana, takže ten se v tom hemžení úplně ztrácel. Místo mrtvě bílého kamene zářily nyní všude stovky barev: kovově modré hlavičky ptáků a azurové rohy jednorožců; lesklí kaštanoví kentauři, zrzavé lišky, psi a satyři; žluté punčochy a červené čepičky trpaslíků; dryády - březové stříbrné, bukové něžně zelené a modřínové tak zářivě zelené, že vypadaly téměř žluté. A místo mrtvého ticha naplnilo nádvoří vřeštění, vrnění, štěkání, ňafá- ní, vrčení, vrkání, řehtání, dupání, řev, pokřik, zpěv a sních. „Podívej," řekla vtom Zuzana docela jiným tónem. „Támhle... ne- vím... totiž - jsme si jisti...?"
Lucinka se podívala tím směrem a spatřila Aslana, jak dýchá na nohy kamennému obru.
„V pořádku," zvolal Aslan vesele. „Jakmile obživly nohy, obživne už za chviličku celý!"
„Tak jsem to zrovna nemyslela," špitla Zuzana. Ale teď už bylo stejně pozdě, i kdyby na ni Aslan nakrásně dal. Obrovým tělem se zvolna rozléval život. Nejprve pohnul nohama. Pak se protáhl, promnul si oči a povídá:
„To jsem blázen! Musel jsem usnout nebo co. Kdepak je ta legrační malá čarodějnice, co tu pobíhala po zemi? Tady někde to bylo - u mý levý nohy." Všichni mu samozřejmě hlasitě vysvětlovali, co se stalo; a obr si přiložil dlaně k uším a nechal si to všechno zopa- kovat, až to konečně pochopil. Sklonil se, až neměl hlavu výš, než jak je vysoký stoh slámy, a zdravil Aslana svou čapkou. Ošklivý, po- ctivý obličej mu celý zářil (v dnešní době se v našem světě vyskytuje tak málo obrů a jsou tak zřídkakdy dobře naložení, že jste sotva vidě- li obra s rozzářeným obličejem. Ujišťuji vás, že to stojí za to.)
„Tak, a teď dovnitř!" pravil Aslan. „Prohledejte ten dům pořádně! Přízemí, patro i paniny pokoje. Podívejte se do každého kouta. Nikdy nevíte, kde najdete nějakého vězně."
Všichni se nahrnuli dovnitř a ve chvíli celý ten temný, zlověstný, zatuchlý zámek ožil boucháním oken a dveří, dusotem a voláním: „Mrkněte se do hladomorny!" „Pojďte nám píchnout s těma dveř- ma!" „Zase jedno točitý schodiště." „Koukněte, klokánek! Zavolejte Aslana." „Fuj, tady to ale smrdí." „Pozor na padací dveře!" a „Ho- nem, na půdě jich bude plno!" Ale nic se nemohlo rovnat chvíli, kdy Lucinka běžela po schodech nahoru a z plna hrdla křičela:
„Aslane! Aslane! Našla jsem pana Tumnuse. Pojď už přece!"
Ve chvilce si Lucinka s faunem padli kolem krku a točili se doko- lečka samou radostí. Faunovi kamenné údobí jeho života nijak neu- blížilo a hned byl strašně zvědavý na všechno, co se za tu dobu ode- hrálo.
Konečně se rabování v zámku nachýlilo ke konci. Okna i dveře byly všechny pozotvírány dokořán, takže se po celém tom temném, smutném, ponurém stavení rozlilo světlo a lahodný jarní vzduch. Všechny oživlé sochy se vyhrnuly zpátky na nádvoří. A tu někdo (myslím pan Tumnus) povídá:
„Jakpak se dostaneme ven?"
Neboť Aslan sem skočil přes hradební zeď a brána byla stále za- mčená.
„Nebojte se," pravil Aslan, postavil se na zadní a zařval: „Hej, ty tam nahoře! Jak se jmenuješ?"
„Obr Hromřach, když dovolíte, Výsosti," pravil obr a znovu sme- kl čepičku.
„Dobrá, Hromřachu," pravil Aslan. „Teď nás pěkně dostaneš ven, ano?"
„Ovšem, Výsosti," odtušil obr Hromřach, „s největší radostí. Pro- sím všechny ty malé drobečky, aby šli kousek dál od brány." Sám pak přistoupil k bráně a praštil do ní svým kyjem. Při první ráně se brána otřásla, při druhé zaskřípěla a při třetí praskla odshora až dolů. Pak obr popadl do každé ruky jednu z věží u brány a po chvilce lom- cování rozlomil celou zeď mezi nimi vejpůl. Zůstala po ní jen hro- mada kamení. Potom se prach usadil a oni udiveně hleděli na ten ze- lený svět venku. Za nimi leželo přísné, mrtvé nádvoří, před nimi se vlnila tráva - stromy se usmívaly a potoky se smály - na obzoru se modraly kopce a nad jejich hlavami zářivé nebe.
„Hrome, potím se jako kůň," prohlásil obr a funěl přitom jako parní lokomotiva. „Nějak jsem vyšel ze cviku. Nemáte náhodou ně- kdo u sebe kapesník?"
„Já mám," pravila Lucinka, stoupla si na špičky a natáhla ruku s kapesníkem, kam až mohla.
„Děkuju uctivě, slečinko," pravil obr Hromřach a shýbl se. V příštím okamžiku se Lucince zastavilo srdce, neboť vylétla do vzduchu, vynesena obrovými tlustými prsty. Ale jakmile se dostala k jeho obličeji, obr strnul úlekem a ohleduplně ji postavil zpátky na zem. „To mě podržte," mumlal, „místo kapesníku jsem chytil tu hol- čičku! Prosím za prominutí, slečinko, ale domníval jsem se, že vy jste kapesník."
„I kdepak," smála se Lucinka, „tady ho máte!" Tentokrát se obro- vi podařilo uchopit kapesník. Byl pro něj asi tak malý, jako pro vás zrnko hrachu. Takže Lucinka, když ho viděla, jak si s ním vážně a důstojně jezdí sem a tam po ohromném rudém obličeji, už se neudr- žela a zavolala na něj: „Myslím, že vám asi nebude k ničemu, pane Hromřachu!"
„Jak vás to může napadnout!" odvětil obr zdvořile, „v životě jsem neměl v ruce hezčí kapesník. Takový příjemný, takový šikovný, ta- kový - ani to neumím vyjádřit."
„To je primovní obr," řekla Lucinka panu Tumnusovi.
„Ovšem," odpověděl faun, „jako celá jeho rodina. Je to nejstarší rod obrů v celé Narnii. Možná nepříliš chytří (ještě jsem neviděl chytrého obra), ale velmi vážení. Tradice, a tak. Kdyby byl jiný, ne- chala by ho čarodějnice na pokoji."
V tu chvíli Aslan zatleskal tlapami a vyžádal si ticho.
„Naše práce ještě zdaleka není u konce," pravil, „a jestli chceme čarodějnici do večera porazit, musíme co nejdříve vyhledat bitevní pole."
„A zapojit se do bitvy, jak doufám, Výsosti," ozval se nejstarší kentaur.
„Ovšem," pravil Aslan. „A teď se připravte na cestu. Ti, kdo by nestačili - děti, trpaslíci a malá zvířata - si vylezou na hřbet ostatním - lvům, kentaurům, jednorožcům, koním, obrům a orlům. Kdo má dobrý nos, půjde s námi lvy vpředu a bude hledat cestu. Pospěšte si a seřaďte se!"
Nastal velký mumraj a povyk. Nejšťastnější z přítomných byl asi ten druhý lev. Pobíhal sem a tam a předstíral, že něco dělá, ale v pod- statě jen každému na potkání sděloval: „Slyšel jsi ho? Řekl my lvi! To znamená on a já! My lvi! To se mi na Aslanovi líbí. Nikoho ne- přehlíží, na nikoho se nevytahuje. My lvi. To znamená on a já!" Opa- koval to pořád dokola, dokud na něj Aslan nenaložil tři skřítky, jednu dryádu, dva králíky a ježka. To ho trošku uklidnilo.
Když byli konečně hotovi (jediný, kdo doopravdy pomohl Asla- novi udělat pořádek, byl veliký ovčácký pes), přešli přes rozvaliny a vydali se na cestu. Lvi a psi zprvu větřili do všech směrů. Náhle však jeden ze psů zachytil stopu a udal směr. Pak už neztratili ani vteřinu. Psi, vlci a lvi běželi vpředu s nosy u země a ostatní je následovali, co jim nohy stačily, v zástupu, který se táhl dobře na kilometr. Rámusu bylo jako při štvanici na lišku, až na to, že se do štěkotu občas vmísil řev menšího lva, nebo dokonce mocnější a strašnější řev samotného Aslana. A jak stopa sílila, běželi stále rychleji. Pak, právě když dora- zili k poslednímu ohybu jednoho dlouhého, úzkého údolí, zaslechla Lucinka zpředu nový zvuk - hluk, při kterém se jí podivně sevřelo srdce. Byl to bojový pokřik a řinčení kovu o kov.
Potom se dostali z údolí ven a poznali, že jsou u cíle. Byl tu Petr i Edmund a se zbytkem Aslanovy armády se zoufale bránili přesile příšer - těch příšer z minulé noci. Teď, za denního světla, vypadaly ještě podivněji, zlověstněji a nestvůrněji. Také se zdálo, že jich je mnohem víc. Petrova armáda (která byla k příchozím zády) proti nim vypadala žalostně maličká. A po celém bitevním poli se válelo množství soch, takže bylo jasné, že čarodějnice nenechala svou hůlku zahálet. Ale nyní s ní nebojovala; měla v ruce svůj kamenný nůž. Je- jím protivníkem byl Petr. Oba se střetávali tak zuřivě, že je Lucinka vůbec nestačila sledovat. Viděla jen kamenný nůž a Petrův meč, jak na sebe narážejí takovou rychlostí, jako by tu bojovaly tři nože a tři meče. To se odehrávalo uprostřed; na obě strany se táhla dlouhá řada bojujících. Kam oko dohlédlo, všude jen křik, smrt a krev.
„Dolů, děti," zvolal Aslan a dívky se skutálely z jeho hřbetu. Pak Aslan zařval, až to otřáslo celou Narnií od východního pobřeží až po svítilnu na západě, a vrhl se přímo na Bílou čarodějnici. Ta na vte- řinku strnula hrůzou a úžasem. Vzápětí zmizela pod obrovským zla- tým tělem. V tom okamžiku všichni bojeschopní z nově příchozích vyrazili střemhlav vpřed a dali se do boje - skřítkové sekyrkami, psi svými tesáky, obr kyjem (pomineme-li nepřátele, které jen tak mi- mochodem rozšlapal), jednorožci svými rohy, kentauři kopyty a me- či. Petrova znavená armáda je zdravila, oni řvali, nepřátelé ječeli a skučeli, až to po lese znělo ohlušující ozvěnou.