LETOPISY NARNIE - LEV, ČARODĚJNICE A SKŘÍŇ [DOKONČENO]

7. Kapitola

Zatímco si kluci vzadu šeptali, děvčata se náhle zastavila a vykřik- la. „Červenka!" zvolala Lucinka. „Je pryč! Uletěla!" A po července skutečně nebylo ani památky.
„A co teď?" zeptal se Edmund a podíval se na Petra, jako by chtěl říct „Co jsem ti povídal?"
„Pst. Koukněte!" zašeptala Zuzana.
„Co je?" zeptal se Petr.
„Za těma stromama se něco hejbe. Támhle, nalevo."
Všichni se tam pátravě zadívali - a nikomu nebylo zrovna lehko u
srdce.
„Támhle je to zas!" řekla pak Zuzana.
„Teď jsem to taky viděl," řekl Petr. „Je to tam furt. Zrovna se to
schovalo za strom."
„Co je to?" ptala se Lucinka a moc se snažila, aby se jí netřásl hlá-
sek.
„Ať je to, co je to," řekl Petr, „schovává se nám to. Nechce,
abysme to viděli."
„Pojďte domů," řekla Zuzana. A třebaže to nikdo nevyslovil, v tu
chvíli si všichni uvědomili totéž, co říkal před chvílí Edmund Petro- vi. Zabloudili.
„Jak to vypadá?" ptala se Lucinka.
„Jako - jako zvíře," řekla Zuzana a pak: „Honem, honem! Koukej- te! Tady to je!"
Teď už ho viděli všichni - chlupatý čumáček s fousky, který je pozoroval zpoza stromu. Ale tentokrát se hned neschoval. Místo toho si položil tlapičku na pusu, jako to dělají lidé, když vám chtějí na- značit, že máte být zticha. Pak zase zmizel. Děti stály bez hnutí a ani nedýchaly.
Za chvilku se zvíře objevilo zas. Vylezlo zpoza stromu, rozhlédlo se, je-li vzduch čistý, syklo: „Pssst," zakývalo na ně tlapkou, jako že mají jít za ním do hustého mlází - a znovu zmizelo.
Už vím, co to je," řekl Petr. „Je to bobr. Poznal jsem ho podle ocasu."
„Chce, abysme šli za ním," řekla Zuzana, „a abysme byli zticha."
„To vím taky," řekl Petr. „Ale - máme jít, nebo ne? Co myslíš ty, Lucinko?"
„To bude hodnej bobr," řekla Lucinka.
„Hm, a jak to víš?" tázal se Edmund.
„Neriskneme to?" zeptala se Zuzana. „Stejně to nemá žádnou ce-
nu, jen tak tady stát, a mimoto bych jedla, až bych brečela."
V tu chvíli bobr znovu vystrčil hlavičku a zuřivě na ně zakýval. „Tak pojďte," rozhodl Petr, „zkusíme to. Držte se všichni pohro-
madě. Kdyby něco, je nás na jednoho bobra až až."
A děti se všechny semkly dohromady a šly ke stromu a za něj a
tam doopravdy našly bobra - ale ten stále couval a říkal jim drsným hrdelním šepotem: „Dál, pojďte dál. Tudy. Na mýtině není bezpeč- no." A nepromluvil, dokud je nezavedl na temné místo, kde rostly čtyři stromy tak blízko u sebe, že se jejich větve propletly a na zemi zůstalo suché jehličí, neboť sníh se tam vůbec nedostal.
„Jste synové Adamovi a dcery Eviny?" zeptal se pak.
„To jsme," řekl Petr.
„Pssst!" sykl bobr. „Tišeji, prosím! Ani zde není bezpečno." „Koho se, prosím vás, bojíte?" ptal se Petr. „Vždyť tu nikdo ne-
ní!"
„Jsou tu stromy," řekl bobr. „Stromy vždycky poslouchají. Větši-
na jich je na naší straně, ale jsou i takové, které nás mohou vyzradit - však víte komu," a několikrát pokýval hlavou.
„Když už tak mluvíme o stranách," řekl Edmund, „jak máme vě- dět, že jste s námi?"
„Nic ve zlým, pane Bobr," dodal Petr. „Ale pochopte, vůbec se neznáme..."
„V pořádku, zcela v pořádku," odpověděl bobr. „Tady máte moje znamení." A s těmito slovy jim podal malý bílý předmět. Všichni se na něj nechápavě zadívali, až konečně Lucinka řekla: „Jé, no jo! To je můj kapesník, ten, co jsem dala chudákovi panu Tumnusovi."
„Přesně tak," pravil bobr. „Chudák, doslechl se předem, že ho se- berou, proto mi ho svěřil. Řekl mi, že kdyby se mu něco stalo,,musím"
se s vámi sejít a dovést vás..." Tady bobr zmlkl a tajuplně pokýval hlavou. Pak jim naznačil, aby se postavili těsně k sobě, takže se jeho vousky dotýkaly jejich tváří, a dodal tichounkým šepotem: „Aslan prý se blíží - možná už přistál."
A tehdy se stalo něco velmi zvláštního. Žádné z dětí nevědělo o Aslanovi o nic víc než teď vy; ale v okamžiku, kdy bobr to jméno vyslovil, pocítili ho všichni někde velmi hluboko v sobě. Možná, že už jste něco podobného zažili ve snu: kdosi pronesl něco, čemu jste nerozuměli, ale co mělo obrovský význam - buďto hrozný, takže jste se probudili celí vyděšení, nebo nádherný, krásnější, než lze slovy vypovědět, a pak byl celý sen tak kouzelný, že byste se do něj vždycky chtěli vrátit.
A teď to bylo zrovna tak. Při tom jménu se v každém z nich něco pohnulo. Edmundovi přejel po zádech mráz. Petr se najednou cítil hrozně odvážný a podnikavý. Zuzaně bylo, jako by stála v proudu hudby nebo vůně. A Lucinka měla pocit, jaký člověk má, když se rá- no probudí a uvědomí si, že začínají prázdniny, nebo přinejmenším léto.
„A co je s panem Tumnusem?" zeptala se Lucinka. „Kde je?"
„Tiše, tiše," sykl bobr. „Tady ne. Zavedu vás někam, kde si mů- žeme v klidu popovídat, a taky si dáme oběd."
Nikomu, kromě Edmunda, teď nebylo zatěžko bobrovi uvěřit a všichni, včetně Edmunda, se zaradovali, když zaslechli slovo „oběd". Všichni proto pospíchali za svým novým přítelem. Vedl je překvapi- vě rychle a vždy těmi nejhustšími úseky lesa. Po hodině - to už byli všichni dokonale utahaní a hladoví - les najednou prořídl a cesta se začala prudce svažovat. Konečně se dostali z lesa ven, slunce stále svítilo - a tu se jim otevřela náramná vyhlídka.
Stáli nad hlubokým, příkrým údolím, kterým protékala poměrně široká řeka - alespoň protékala by, nebýt zamrzlá. Přímo pod nimi ji protínala hráz; a když ji spatřili, tu si samozřejmě všichni uvědomili, že bobři vždycky stavějí hráze, a bylo jim jasné, že tuto postavil pan Bobr osobně. Také si všimli, že bobrova tvář nabrala najednou velmi skromný výraz - takový, jaký lidé mají, když si prohlížíte jejich za- hradu nebo čtete něco, co napsali. Takže to byla jenom běžná zdvoři- lost, když Zuzana zvolala: „Jé, to je hráz!" A pan Bobr tentokrát ne řekl: „Tiše, tiše," nýbrž: „Ach, to je jen taková hrázička, spíš pro legraci. A vlastně není ještě ani hotová." Nad hrází byla hluboká vodní nádrž, nyní ovšem změněná v hlad- kou plochu tmavozeleného ledu. A hluboko pod hrází byl další led, ale ne už tak hladký, neboť tady voda ztuhla v jediném okamžiku se všemi svými vlnami, peřejemi a víry. Všude tam, kde voda přetékala přes hráz nebo protékala skrze ni, zářily nyní vodopády rampouchů, jako by byla celá hráz ověnčena listy a květinami z nejčistšího cukru. Uprostřed hráze, zčásti nalepený na jejím vrcholu, stál legrační malý domeček, tvarem podobný včelímu úlu. Dírou ve střeše z něj stoupal kouř, takže kdo ho viděl - zvláště byl-li pořádně vyhladovělý - si okamžitě vzpomněl na vaření a dostal hlad ještě větší.
Toho si všimli všichni. Ale Edmund zpozoroval ještě něco navíc. O něco níž po proudu řeky se do ní vlévala jiná řeka, menší. A jak stoupal očima proti jejímu proudu, uviděl dva kopečky - byl si téměř jist, že to jsou právě ty, které mu tehdy u lampy čarodějnice ukázala. „Mezi nimi tedy musí být její hrad," pomyslil si, „a není to ani kilo- metr daleko." I vzpomněl si na turecký med, představoval si, jak bu- de králem („Zajímalo by mě, jak se na to bude tvářit Petr," říkal si) a napadaly ho ty nejošklivější myšlenky.
„Tak jsme na místě," povídá pan Bobr, „a vypadá to, že nás paní Bobrová už čeká. Půjdu první a vy dávejte pozor, ať neuklouznete."
Hráz byla nahoře poměrně široká, ale přesto se po ní (lidem) nešlo nijak příjemně, neboť byla celá pokrytá ledem, a třebaže zamrzlá ná- drž byla přesně v její úrovni, na druhé straně to vypadalo o mnoho ošklivěji: strmý sráz a až hluboko, hluboko dole řeka. Tudy je pan Bobr vedl husím pochodem, až se dostali doprostřed hráze, odkud bylo vidět hezký kus po i proti proudu řeky. A to už byli i u dveří bobřího domečku.
„Tak, ženo, už jsme tady," zavolal pan Bobr. „Našel jsem je. Tady to jsou synové Adamovi a dcery Eviny." A všichni vešli.
Ještě než se Lucinka uvnitř rozkoukala, uslyšela tiché vrčení; a první, co spatřila, byla milá stará bobřice, která seděla v koutě s nití v puse a pilně šila na šicím stroji. Jakmile hosté vešli, paní Bobrová přerušila práci a vyskočila.
„Tak jste přece přišli!" pravila a napřáhla k nim svoje vrásčité tlapky. „Konečně! Nikdy bych si nemyslela, že se toho dožiju! Brambory se už vaří, postavila jsem na čaj a předpokládám, muži, že nám nalovíš nějaké ryby."
„To tedy nalovím," odpověděl pan Bobr a vyšel z domku. Petr se k němu přidal. Po zamrzlé nádrži došli k díře, kterou pan Bobr každý den znovu prosekával. Vzali si s sebou vědro. Pan Bobr se tiše posa- dil na kraj díry (chlad mu zřejmě vůbec nevadil), pozorně se díval dolů, pak najednou hrábl packou do vody, a než byste řekli švec, vy- táhl nádherného pstruha. Tak to zopakoval ještě několikrát, až bylo vědro plné.
Mezitím děvčata pomohla paní Bobrové slít čaj, prostřít stůl, na- krájet chleba, dát talíře ohřát do trouby, přinést pro pana Bobra veli- ký korbel piva ze sudu v rohu domku a rozpálit v pánvi tuk. Lucince připadal bobří domeček velice útulný, třebaže byl úplně jiný než jes- kyně pana Tumnuse. Nebyly tam ani knížky, ani obrázky a místo po- stelí byly palandy vestavěné do zdi jako na lodi. Od stropu visely šunky a svazky cibule a zdi vroubily holínky, nepromokavé pláště, sekerky, velké nůžky, lopatky, fanky, zednické lžíce, rybářské pruty, sítě a podběráky. Ubrus na stole byl sice čistý, ale z velmi hrubého plátna.
Když už to v pánvi náležitě syčelo, vrátili se Petr a pan Bobr a přinesli ryby - pan Bobr už je venku vykuchal a očistil. Jistě si umíte představit, jak krásně ryby voněly, když se smažily, a jak při tom do- stal každý ještě větší hlad - a jak dokonce i tenhle hlad rostl a rostl, dokud paní Bobrová konečně neřekla: „Tak, už to bude." Zuzana sli- la brambory a dala je na kraj plotny oschnout, Lucinka zatím pomoh- la paní Bobrové porcovat pstruhy, takže za chviličku už si každý při- tahoval ke stolu stoličku (u Bobrů měli samé třínohé stoličky, jenom u krbu stálo ještě houpací křeslo paní Bobrové) a potají polykal sliny. Pro děti byl přichystán džbán tučného mléka (pan Bobr se držel piva) a uprostřed stolu ležela hrouda žluťoučkého másla, ze kterého si kaž- dý mohl nabrat na brambory, kolik chtěl, takže děti si říkaly - a v tom jsem s nimi zajedno - že není na světě nic lepšího než dobré čerstvé ryby, které se ještě před půlhodinkou proháněly ve vodě a před půl- minutou prskaly v pánvi. A když bylo po rybách, paní Bobrová ne- čekaně vytáhla z trouby velikánskou a nádherně lepivou roládu s marmeládou, tak horkou, že se z ní kouřilo, a zároveň dala přihřát čaj, takže se dal nalévat, zrovna když měli roládu v sobě. Každý si vzal svůj šálek a odšoupl stoličku tak, aby se mohl zády opřít o zeď a dlouze vzdechnout blahem.
„Tak," řekl pan Bobr, odstrčil korbel od piva a přitáhl si šálek s čajem, „a teď jen moment strpení, než si pořádně nacpu a zapálím fajfku - a můžeme přejít k věci. Už zase sněží," dodal, když se podí- val z okna, „tím líp, aspoň nikdo nepřijde; a pokud by po vás někdo chtěl slídit, nenajde stopy"