LETOPISY NARNIE - LEV, ČARODĚJNICE A SKŘÍŇ [DOKONČENO]

14. Kapitola

„Teď se musíme bez prodlení vydat na cestu," prohlásil Aslan, jakmile čarodějnice zmizela. „Tohoto místa bude třeba k jinému úče- lu. Dnes se utáboříme u Berunského brodu."
Všichni samozřejmě umírali touhou vědět, jak se vlastně dohodl s Bílou čarodějnicí, ale Aslanova tvář byla velmi vážná a jeho řev ještě každému zněl v uších, takže se nikdo neodvážil zeptat.
Pojedli pod širým nebem (do té doby už slunce vysušilo trávu) a pak strhli stan a sbalili celé tábořiště. Ve dvě hodiny odpoledne se vydali na pochod směrem severozápadním; šli volně, neboť to neměli daleko.
Zpočátku šel Aslan s Petrem a cestou mu vysvětloval plán tažení. „Jakmile bude čarodějnice u Kamenného stolu hotova," vykládal, „vrátí se téměř určitě se svým vojskem zpátky do svého zámku a při- praví se na obležení. Teď záleží na tom, jestli se ti podaří jí odříznout cestu." Pak s Petrem probrali oba plány bitvy - jeden pro případ, že se s čarodějnicí střetnou v lese, druhý pro případ, že budou dobývat její zámek. „Kentaury musíš nasadit tam a tam," říkal mu, nebo: „Napřed vyšli zvědy, abys věděl, jestli neudělá to a to," a tak pokra- čoval, dokud Petr nenamítl:
„Ale vždyť ty tam budeš taky, Aslane!"
„To ti slíbit nemohu," odpověděl Lev a rozváděl plány dál. Později ho vídaly hlavně Zuzana a Lucinka. To už nemluvil a vy-
padal nějak smutně.
Pozdě odpoledne dorazili tam, kde se řeka rozlévala doširoka a
byla poměrně mělká - byli u Berunského brodu. Aslan přikázal za- stavit a rozbít tábor.
„Nebylo by lepší postavit tábor na druhým břehu?" ozval se Petr. „Víš, kdyby nás chtěla přepadnout v noci nebo něco..."
Aslan byl v té chvíli zřejmě myšlenkami daleko. Když zjistil, že mu Petr něco povídá, oklepal se, jako by se probudil z těžkého snu. „Copak je?" zeptal se a Petr musel začít znovu.
„Ne," pravil Aslan dutým hlasem, „neboj se. Dnes v noci nezaúto- čí." A zhluboka vzdechl. Pak se vzpamatoval a dodal: „Každopádně je to dobrý nápad. Myslíš jako pravý voják. Ale něco takového dnes prostě nepřichází v úvahu." A tak se ve stavbě tábora pokračovalo.
Toho večera nakazila Aslanova nálada každého. Ani Petrovi neby- lo lehko u srdce, když pomyslel na svou vlastní bitvu - kterou bude muset vybojovat bez Aslana. Večeře proběhla v naprostém tichu. Všichni cítili, že teď už to není jako včera večer, ba ani jako dnes rá- no. Vypadalo to, jako by se štěstí, sotva začalo, už zase chýlilo ke konci.
Také Zuzany se zmocnila všeobecná stísněnost a nedovolila jí té noci usnout. I počítala ovečky a převracela se z boku na bok, až vedle sebe uslyšela Lucinku dlouze vzdechnout a převalit se na dru- hou stranu.
„Taky nemůžeš spát?" zeptala se jí šeptem.
„Ne," odpověděla Lucinka. „Já myslela, že ty spíš. Ty, Zuzko..." „Copak?"
„Mám takovej divnej pocit. Něco je ve vzduchu."
„Viď. Já bych taky řekla."
„Něco s Aslanem," řekla Lucinka. „Buď se mu stane něco straš-
nýho, nebo se něco strašnýho chystá udělat."
„Něco s ním bylo už odpoledne," uvažovala Zuzana. „Lucinko!
Pamatuješ, jak říkal, že v bitvě už s náma nebude? Přece by nás tu teď nenechal!"
„Kde je?" tázala se Lucinka, „je ve stanu?"
„Asi ne."
„Tak víš co, pojď ven. Podíváme se po něm."
„Tak jo," řekla Zuzana. „Stejně je to jedno, když tu jen tak ležíme
a nespíme."
Dívky se tedy opatrně proplížily mezi spícími a vykradly se ven.
Měsíc jasně svítil a všude bylo ticho, jenom voda šplouchala o ka- meny. Najednou Zuzana chytla Lucinku za ruku: „Támhle!" Na opačném konci tábořiště, tam, kde začínaly první stromy, uviděly Aslana. Šel pryč, do lesa. Bez jediného slova se obě vydaly za ním.
Vedl je příkrým svahem z údolí ven a pak mírně vpravo - tou sa- mou cestou, kterou přišly odpoledne od Kamenného stolu. Vedl je
dál a dál, temnými stíny, bledým měsíčním světlem, vysokou trávou, plnou večerní rosy. Nebyl to už Aslan, jakého ho znaly. Svěsil ocas i hlavu a šel zvolna, jako by byl velmi, velmi unaven. Na jednom vol- ném prostranství, kde se nebylo kam schovat, se pak najednou zasta- vil a ohlédl. Otočit se a utéct dost dobře nešlo, takže se vydaly k ně- mu. Když byly blíž, oslovil je:
„Proč jdete za mnou, děti moje?"
„Nemohly jsme usnout," pravila Lucinka a poznala, že nemusí ří- kat víc, že Aslan ví, co všechno se v nich dělo.
„Nemohly bysme jít s tebou - ať jdeš kam chceš?" zeptala se Zuzana.
Aslan se zamyslel.
„Budu rád, když nebudu muset jít sám," řekl pak. „Dobrá, smíte jít se mnou, ale slibte mi, že zůstanete, kde vám přikážu, a dál mne necháte jít o samotě."
„Díky, díky! A slibujeme," řekly obě dívky.
Šli tedy dál, ony po stranách, Lev uprostřed. A šli tak pomalu! A Aslanova krásná hlava visela nyní tak smutně dolů - skoro se plouži- la po zemi. Pak klopýtl a tichounce zasténal.
„Aslane, můj milý Aslane!" řekla Lucinka. „Co je ti? Pověz nám." „Není ti dobře?" ptala se Zuzana.
„Jsem smutný a jsem opuštěný," pravil Aslan. „Položte mi, hol-
čičky, ruce na hlavu, abych je cítil v hřívě, a tak půjdeme dál."
A dívky udělaly něco, čeho by se nikdy neodvážily bez jeho svo- lení, ale po čem toužily od první chvíle, kdy ho spatřily - ponořily své chladné ruce do nádherné hloubky jeho zlaté hřívy a cestou se s ní mazlily. Konečně se dostali na úpatí kopce, na němž stál Kamenný stůl, a vystoupili nahoru po svahu až tam, kde stromy začínaly říd- nout. U posledního stromu (kolem bylo také husté křoví) se Aslan
zastavil a pravil:
„Tak, děti moje. Tady už musíte zůstat. Dobře se schovejte a neu-
kazujte se, ať se stane cokoli. Sbohem."
A dívky se hořce rozplakaly, i když sotva věděly proč, a objímaly
ho a líbaly do hřívy, na nos, na tlapy a na veliké, smutné oči. Pak se Aslan otočil a kráčel dál na planinu. Lucinka a Zuzana se skrčily do křoví a dívaly se za ním. A vidělito všechno .
Kolem Kamenného stolu se shromáždil veliký dav; třebaže měsíc jasně svítil, mnozí nesli pochodně, které vydávaly zlověstné červené světlo a štiplavý dým. A co tu bylo za zrůdy! Lidožrouti s obrovský- mi tesáky, vlci, lidé s býčí hlavou; víly zlých stromů a jedovatých bylin; a ještě jiní, které vám ani nebudu popisovat, neboť pak by vám asi dospělí tuto knížku zakázali: duchové a běsi, jezinky a ježibaby, kostlivci a strašidla, morousové a upíři. Byli to všichni věrní Bílé ča- rodějnice, svolaní vlkem na její rozkaz. V jejich středu, těsně u Ka- menného stolu, stála sama čarodějnice.
Když příšery spatřily, kdo přichází, zašumělo to mezi nimi vydě- šeným šepotem. Ba i čarodějnice sama v první chvíli strnula hrůzou. Pak se však vzpamatovala a divoce, krutě se rozesmála.
„Už je tu!" volala. „Už je tu ten blázen! Svažte ho pořádně!"
Lucinka a Zuzana ani nedýchaly a jen čekaly, kdy Aslan zařve a skočí mezi své nepřátele. Ale to se nestalo. Ke Lvu se přiblížily čtyři ježibaby, huby zkřivené zlomyslným úšklebkem, zprvu však také po- tlačovanou hrůzou. „Svažte ho, povídám," křikla čarodějnice znovu. Ježibaby se tedy na něj vrhly, a když zjistily, že neklade odpor, vítě- zoslavně zaskřehotaly. Pak jim přiběhli na pomoc další - zlí skřítkové a opice - společně povalili Lva na záda a svázali mu tlapy k sobě. Křičeli přitom a jásali, jako by dělali něco kdoví jak odvážného, tře- baže jedinou z těch tlap je mohl Lev všechny rozmáznout jak štěnice, jen chtít. Ale on nevydal ani hlásku, ani tehdy ne, když utáhli prova- zy tak pevně, že se zařízly do masa. Pak ho začali strkat ke Kamen- nému stolu.
„Stůjte!" poručila čarodějnice. „Nejprve ho oholíme."
Za halasného chechtotu vystoupil jeden lidožrout s obrovskými nůžkami a posadil se k Aslanově hlavě. Za chviličku se zem pokryla chomáčky zlata. Pak lidožrout odstoupil a děti s úžasem hleděly na Aslanův obličej, nyní tak malý a tak jiný. Stvůry si toho všimly také.
„Vždyť je to jen větší kočka!" zvolal kdosi.
„Toho že jsme se báli?" divil se jiný.
A poskakovali kolem Aslana a pošklebovali se: „Či, či, Micinko!"
„Kolikpak jsi dnes ulovila myšiček?" a „Nedala by sis trošku mlíčka?" Jak můžou?" vzdychla Lucinka a slzy se jí koulely po tvářích. „Hnusáci hnusný!" Teď, když pominulo první leknutí, se jí Aslanova ostříhaná hlava zdála ještě mnohem statečnější, krásnější a trpělivější než kdy předtím.
„Ucpěte mu hubu!" rozkázala čarodějnice. Ještě teď, když plnili tento příkaz, stačil mu jediný pohyb a dva nebo tři z nich by to stálo ruku. Ale Aslan se nepohnul. To je zřejmě rozzuřilo - teď už se na něj vrhli všichni. I ti, kteří se báli ještě svázaného, se nyní odvážili, takže Lev na chviličku úplně zmizel pod masou netvorů, kteří do něj kopali a bušili, plivali na něj a uráželi ho.
Konečně jim došel dech. Pak se do něj opřeli a vlekli ho na Ka- menný stůl. Dostali ho nahoru jen s vypětím všech sil. Nastalo další přivazování a utahování provazů.
„Zbabělci," vzlykala Zuzana. „I teď se ho bojíte?"
Posléze byl Aslan připoután (a připoután tak důkladně, že pro sa- mé provazy nebyl skoro vidět) k hornímu plochému kameni. Tu se dav ztišil. Čtyři ježibaby, pochodně v rukou, stanuly u rohů stolu. Čarodějnice si obnažila paže - jako včera, když měl obětí být Ed- mund. Pak začala brousit nůž. Jak na něj dopadlo světlo pochodní, zdálo se dětem, že to není ocelový nůž, nýbrž kamenný: měl zvláštní, zlověstný tvar.
Pak se přiblížila. Stanula u Aslanovy hlavy. Její obličej byl zkři- vený divokou radostí a nenávistí, zatímco jeho, obrácený vzhůru, ne- byl ani vyděšený, ani rozhněvaný, pouze trochu smutný. Těsně před- tím, než pozdvihla nůž, se čarodějnice sklonila a řekla chvějícím se hlasem:
„Tak co, kdo vyhrál? Snad si, ty blázne, nemyslíš, žes tímhle za- chránil toho lidského zrádce! Teď tě zabiju místo něj, jak jsme se domluvili, a tím se naplní Světovládná magie. Ale co mi zabrání ho zabít, až ty tu nebudeš? Kdo mi ho potom vyrve z rukou? Darovals mi na věky celou Narnii, svůj život jsi ztratil a jeho nezachránil! To je moje útěcha umírajícímu. A teď zhyň!"
Děti neviděly, kdy dopadla rána. Nemohly snést ten pohled a zakryly si oči.